Ateliér pro kočku

Naše neviditelná kočka paní Columbová má buď špatnou paměť na lidi, špatnou paměť vůbec nebo je prostě blbá. Jak to tedy je?

Nebudu vás (hnusně novinářsky) napínat (abyste se pak dozvěděli nějaký nezajímavý nesmysl) a řeknu vám to hned: naše neviditelní kočka paní Columbová si poprvé hrála. Hrála!! Zvony znějte, hudbo hraj, andělé zpívejte. Pro vás možná nuda nuda šeď šeď, pro nás světodějná událost.

Smrt, resp. nutnost zabít Jettynku, byla pro mě šokem. Teď, týden po jejím odchodu za duhový most vidím to, co jsem dřív neviděla.

Paní C. mi poroučí a mně to nevadí. Tedy já mám dojem, že mě chtěla upozornit na to, co jsem neudělala a měla udělat, a jsem ráda, že to tak vymyslela.

Cítím se vykolejeně, v hlavě mám prázdno. To si tak řeknete, že té kočce se večer venku něco možná stalo a že raděj zaběhnete k paní doktorce, a vracíte se s mrtvou kočkou v náručí.

Divné, že máte doma kočku a nikdy jste se jí nedotkli, že? A víte, že to téměř určitě nikdy nepřijde.

Máme dvě nové vlastnosti. My, to je mateřský plurál, který všichni kromě novopečených matek nesnášejí. Tedy, máme dvě nové vlastnosti a není o co stát ani u jedné.

Toto bude krátký pesimistický příspěvek o tom, jak jsem velmi brzy rozpoznala svoji pytlíkovou blamáž. Jak jsem velmi brzy zjistila, měla jsem nereálná očekávání.

Mám podezření a nevím, jak ho potvrdit nebo vyvrátit. Asi jen dlouhodobým pozorováním. Ale když ta naše neviditelná kočka dělá spoustu činností jen jednou. Těch zajímavých činností, které vypadají, že se chce stát normální kočkou.

Situace s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou je víceméně setrvalá a neměnná. Bez vývoje. Zejména bez vývoje pozitivním směrem. Tak jsem si říkala, že výhled na dalších 10+ let není nijak povzbudivý. A bylo mně mě trochu líto.