Od té doby, co jsem se přestala trápit pozorováním, jestli a jak moc se s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou sbližujeme, je mi lépe. Tvářím se jako cynik. Pod povrchem ale stále bublá touha z ní udělat mazlíčka, i když už je dost jisté, že je to touha nenaplnitelná.

Ano, je to tak. I ten pavouk, tedy gramostola rosacea, alias Růženka, je přítulnější než naše neviditelná kočka paní Columbová.

Jsem stále ve vztahu k naší neviditelné kočce chladná. Nic si do ní neprojektuju, nic neočekávám. Dodávám jídlo, čistím záchod, odchlupuju ložnici.

Od té doby, co jsem přestala prahnout po náklonnosti naší neviditelné kočky paní Columbové, se mi ulevilo. Už si nevykládám každý její čin, každý pohyb, jako projev náklonnosti.

JÁ mám s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou krizi vztahu. Jestli ona se mnou, to nevím. U ní je nejspíš vše při starém.

Život naší neviditelné kočky pokračuje na skříni. Dolů chodí jen na jídlo. Koho by to napadlo, že sušák na prádlo zničí moji snahu o ochočování paní Columbové. Příběh o sušáku jsem psala minule.

Naposledy jsem psala o tom, že už jsme s naší neviditelnou kočkou v podstatě kámošky. Že se mnou paní Columbová hezky žije v ložnici, zajímá se o mě, určitě mě má i ráda a vše je zalité růžovým světlem. A optimismus prýští ze všech pórů.

Moje nemoc a tím pádem moje třítýdenní přítomnost v ložnici udělala divy. Naše neviditelná kočka paní Columbová je už kočkou značně viditelnou, i když stále nedotknutelnou. Obávám se, že za jejího života si ji nepohladím.

Naše neviditelná kočka paní Columbová sežere všechno. Opravdu všechno. Dostává pouze jedenkrát denně, a to večer, granule. Vím, že kočky mají mít přístup ke stravě celodenně, ale takhle se to u nás historicky vyvinulo.

S kočkami jsme si začali když mi bylo asi 42 let. Neměli jsme vůbec žádné zkušenost, ale přestěhovali jsme se do domku, jehož součástí byla se sousedy sdílená kočka. A tak to u nás začalo.