Smrt, resp. nutnost zabít Jettynku, byla pro mě šokem. Teď, týden po jejím odchodu za duhový most vidím to, co jsem dřív neviděla.

Všimla jsem si, že naše další kočička, Lízinka, po Jettynčině smrti změnila chování. Byly přibližně stejně staré, tedy 14 let. Lízinka je už starší usedlá dáma, která nikde moc nelítá, asi už ani neloví, vyskytuje se hlavně na kanapi, na linku už nevyskočí. To Jettynka byla pořád venku, lovila, skákala a běhala jak mladice.

Když Lízinka osaměla, tak najednou je pořád venku. Ráno není na kanapi, večer není na kanapi. Naprosto nebývalé.

Jettynka začátkem roku tak nějak skokově zdredovatěla. Ale strašně. Tak strašně, že jsem s ní chtěla skočit za paní doktorkou, aby ji oholila. Nechtěla jsem jí to násilí, tu pohanu působit sama. Nechápala jsem, proč to zdredatění přišlo tak náhle.

Teď už vím. Měla zhnisané zuby. A podle naší neviditelné kočky paní Columbové vím, že za hnusný kožíšek mohou špatné zuby. Paní C. měla období, kdy byla strašně rozchlupacená, vypadávaly z ní trsy chlupů a vypadala celkově neesteticky, bezdomovecky. Viděla jsem to na nějakou zásadní a strašlivou chorobu. Byly to zhnisané zuby. Musely ji bolet a tak neměla sílu na to, aby se čistila.

Začátkem roku jsem si také všimla, že je Jettynka ještě hubenější, než kdykoliv předtím. Ona byla vždycky tělesně tintítko obalené dlouhými a majestátními chlupy. Zároveň mi rodina začala říkat, že je Lízinka nějaká tlustá. Bránila jsem ji. Až jsem najednou sama uviděla, že je fakt tlustá. Ale co člověk nadělá, když jsou přítomny dvě kočky a jedna by potřebovala zhubnout a druhá přibrat?

I tomu teď rozumím. Jettynka měla postupný rozvrat organismu a stávala se takovým trochu průtokáčem. Ráno jako jednu z prvních činností jsem vždy dělala a dělám krmení divé zvěře. Lízinka hned poté, co otevřu krabici se žrádlem, vyráží ze svého místa na kanapi. Jettynka se vždy brzy připojila. Na zvuky spojené s jídlem mají kočky sonar. Obě se intenzívně nacpávaly a v průběhu dne žádaly další dávku. Jetta hubla, Líza tloustla.

Řekla jsem si, že všechno zlé je k něčemu dobré. Snížím Lízince krmné dávky. Připravila jsem se na nervy drásající žadonění.

Nic takového se neděje. Já sypu, Lízinka leží. Už s nikým nesoutěží, nebojí se, že na ni nezbyde, ráno hned nesprintuje k misce, jí střídmě, přibližně tak, jak by slušná kočka měla jíst. Pochopitelně měly každá svoji misečku, nemusely se rvát o jednu, ale i tak zjevně Lízinka jedla daleko víc, než by potřebovala, protože tam bylo další zvíře. A to bylo pro ni ohrožením.

Ony se nikdy moc nemusely. Jettynka byl přivandrovalec, Lízinka domácí. Občas se honily, ale spíš se vždycky chystaly k útoku, který si obvykle face to face rozmyslely.

My máme vůbec mezery v tom, jak skamarádit stávající kočky s nováčekm. Třeba když jsem donesla domů Karlíčka, tak jsem to viděla tak nějak po lidsku. Takové nejroztomilejší koťátko pod sluncem přece musí milovat každý. Miško, Žůženko, tady máte nového miláčka. A zpod kanape se ozvalo temné mručení. Vůbec jsme nevěděli, že Žůženka něco takového umí. Opravdu, tak nezkušení jsme byli.

No jo, Lízinka se pomalu srovnává s tím, že je tu sama, a my se už také adaptujeme. I kočky jednou vyčerpají poslední ze svých devíti životů.