Ateliér pro kočku

Neviditelnou kočku máme doma proto, že naše děti jely za prací a poznáním na pár let do zahraničí a musely tady paní Columbovou někomu předat, aby se o ni staral. Takovou kočku nenanutíte nikomu, jen rodičům.

Poté, co zemřela (co jsem ji musela nechat uspat, prostě zabít) náš přistěhovalec Jettynka, se pozůstalá Lízinka naprosto změnila. Stal se z ní, a to nepřeháním, zcela jiný člověk.

Neviditelná kočka paní Columbová s námi je už tři roky. Je u nás proto, že naše děti, které si tuto nešťastnici vzali do dočasné péče, jež se stala péčí trvalou, odjely na pár let do zahraničí. A kdo by o takovouhle kočku stál?

Pořád o té naší neviditelné kočce paní Columbové přemýšlím. Jak jí asi je, co cítí, jak jí zlepšit život. Asi bych měla přestat, protože tak, jak to je, to nejspíš bude stále.

Chybila jsem a hned jsem za to byla potrestána. Nemůžu se zlobit, můžu si za to sama.

Neděje se tu nic závažného, nic světoborného. A to je dobře. Přece ale se s vámi musím podělit o pár zajímavostí. Jsou to vůbec zajímavosti?

Byli jsme necelých 14 dní pryč. Nebývale dlouhá doba. U neviditelné kočky paní Columbové, Lízinky, miliónu kvítek, zahrady a skleníku se střídaly děti. Ještě že je máme.

Máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc. Tedy měli jsme.

Legračně? Spíš připitoměle.

Uléhám večer na levý bok, tedy obličejem k ní. Ano, to jí dělám. Tak zlá, tvrdá a bezohledná já jsem. A nemám z toho špatné svědomí. Jsem ráda, že jsem dala přednost sobě.