Naše neviditelná kočka paní Columbová má buď špatnou paměť na lidi, špatnou paměť vůbec nebo je prostě blbá. Jak to tedy je?

Měla jsem pocit, že jsme se tak nějak sžily. Že vím, co dělat, aby se paní C. neděsila. Patrně byl mylný.

Byli jsme necelé 4 dny pryč, tzn. odjezd v pátek poo a návrat v pondělí večer. Od té doby tráví paní C. své dny na skříni. Kdykoliv mě spatří, vyděsí se a valí na skříň. Kdykoliv do ložnice vejde můj muž, zdrhá nahoru. Dokonce i noci tráví na skříni. To je velmi nebývalé. V noci na skříni nebývala nikdy, tedy poté, co se na pobyt u nás jakštakš adaptovala.

Určitě jste ve svém životě už viděli, že se adoptované děti často podobají novým rodičům, mají podobné vlastnosti, jejich zvyky. Nejspíš je to s paní C. podobné. Já mám totiž velmi špatnou paměť na lidi. Pojímám lidi jako celek, nedívám se jim detailně do obličeje, vidím jejich habitus. Tedy, nevím, dá-li se v případě lidí hovořit o habitu, ale určitě mi rozumíte. Na různých akcích jsem seznamována s různými lidmi. Radostně se jim představuji a oni mi říkají, že se přece známe. Srdečně se vždy zasměju a nepřiznám, že mám dojem, že jsem ty lidi nikdy neviděla.

Můj muž je pravý opak. V bělovlasém starci pozná spolužáka z 1. třídy, kterého od základky neviděl. Má to po mamince. Oni si lid prostě pamatují. Prostě to jsou vrozené vlastnosti. Zažila jsem to na vlastní oči. Byli jsme ve firmě, u které jsme si chtěli něco nechat vyrobit. Můj muž říká majiteli Jé, my jsme spolu chodili do 1. a 2. třídy. Ten člověk se zatvářil strašně. Vypadalo to, jako že chceme slevu, výhody nebo kdovíco. Na jméno pan majitel nereagoval. Doma manžel říkal mamince, že potkal spolužáka P. Ž. A ona se radovala a říkala To byl ten malý světlovlasý, jak… Na naši návštěvu firmy donesl můj muž fotku z 1. třídy. Tam se P. Ž. sice poznal, ale z nepochopitelného důvodu tomu stále úplně nevěřil. Do konce zakázky to bylo divné. Takové trapné.

Poznala jsem i člověka ještě horšího, než jsem já. S kamarádkou spolužačkou, řekněme že se jmenuje Dana, jsme navštívily lékařku Martu, bývalou spolužačku z devítiletky. Marta spolupracuje s Daniným manželem, takže tam to je v pořádku. Já jsem po téměř 50 letech řekla Jsem Tvoje spolužačka, vyšetři mě, prosím. K vyšetření jsme se dostaly proto, že jsme se prezentovaly jako spolužačky, jinak byla objednací doba půl roku. Marta řekla, že si mě nepamatuje. Oj, to bylo nepříjemné. Cítila jsem se jako podvodník. Říkala ale, že si nepamatuje nikoho. Že má novou sestřičku a ještě pod dvou letech si nepamatuje, jak se jmenuje a jak vypadá. Na chodbě ji nepozná. Oddechla jsem si.

Příště jsem donesla fotku naší třídy. Bohužel na ní Marta nebyla. Ale věřila mi. Odříkala jsem jména všech spolužáků. Na některé se Marta aspoň trochu chytala, některé neznala vůbec. Ona byla vyspělá, nejvyšší ve třídě, já obvykle druhá až třetí od konce. Nebyly jsme si blízké.

Ještě poznámka: kdybych od Dany jistojistě nevěděla, že Marta je moje spolužačka, tak bych se hádala, že tuto paní jsem nikdy neviděla. NIKDY. A to Dana chodila do vedlejší třídy než my s Martou a stejně ji poznala po těch létech.

K Martě jsem pak už nešla.

Paní Columbová tuto moji neblahou vlastnost zdědila. Po našem návratu nás nepoznává.