Ateliér pro kočku

Jsem výrazně starší, mnohokrát větší, starám se o ni a přesto, když na ni mluvím, tak mi neodpovídá, a mluví jen když se ona sama rozhodne.

S naší neviditelnou kočkou paní Columbovou je vše při starém. Situace se nelepší, ale ani nehorší, takže si není nač stěžovat, ale ano o čem psát.

Povím vám proto o Kočičkovi.

Naší neviditelné kočce paní Columbové se snažím zamezit přístup do manželského lože. Daří se mi to.

Jedna šikovná kurzistka (díky, Markétko) poprosila umělou inteligenci o napsání dobrodružného příběhu s hororovými prvky o naší neviditelné kočce paní Columbové. Příběh byl – na moje očekávání – dlouhý, dělený do podkapitol a napínavý a hororový asi tak, jako kdyby si ho vymyslela paní učitelka v mateřské škole pro děti před spaním.

Zjistila jsem, že kočky nežerou králíky. Nemyslím, že by nelovily a nežraly králíky, tak rozsáhlé zkušenosti s kočkami nemám. Hlavně je vidím jen jak se chovají doma a pár desítek metrů od domova v zahradách. Myslím tím to, že když je jim naservírováno lahodně upravené králičí maso = zbytky od lidského stolu, tak ho nežerou.

V současnosti hoří boje mezi zastánci přirozeného kočičího života s možným přístupem ven a těmi, kteří by svého miláčka ani za nic do toho zlého světa nepustili.

Marek Eben ve Star Dance řekl, že byl vyzván, aby při řízení auta zachycoval svoje myšlenky. Ty pak vycházely (vycházejí?) v nějakém časopise.

Usínám na pravém boku, protože mi nic jiného nezbývá. Když jsme ještě neměli neviditelnou kočku paní Columbovou, mohla jsem se rozhodnout.

Jak už víte, převlékání postele patří k jedné z nejnebezpečnějších činností. Nebezpečných aspoň podle názoru naší neviditelné kočky paní Columbové.

Určitě se ptáte po Růžence, protože jste o ní už dlouho neslyšeli. Po Růžence, pavoukovi, vzpomínáte? Byli jste – překvapivě a nepochopitelně – dost znechuceni.