Toto bude krátký pesimistický příspěvek o tom, jak jsem velmi brzy rozpoznala svoji pytlíkovou blamáž. Jak jsem velmi brzy zjistila, měla jsem nereálná očekávání.

Vlastně jsem do života uvedla známé prvky Cimrmanovy slavné frustrační kompozice, a to prvek očekávání a prakticky vzápětí prvek zklamání.

Jak to vidí autor na stránkách tvojemisto.cz?

„Z psychologického hlediska lze očekávání nazvat předem promyšlenou záští.” Hmmmm…

A dále: „Očekávání jsou sama o sobě velmi ošemetná. Obzvlášť tehdy, pokud jsou nereálná a týkají se lidí kolem vás. Mějte však na paměti, že svými očekáváními vkládáte do druhých něco, co v nich třeba ani není. A i když své tužby vyslovíte, nemusíte se setkat s úspěchem. Přesto ale v tomto případě aspoň zvýšíte naději na změnu. Očekávání by však neměla být směrodatná, nesmí sloužit jako opěrný bod v životě. Naopak je pro duši zdravější, pokud se od nich oprostíte a zaměříte se spíše na vděčnost, i když se zrovna věci nevyvíjejí, jak by měly.”

S tím nelze nesouhlasit. Ano, moje očekávání byla nereálná.
Ano, týkala se lidí, v našem případě koček (kočky) kolem nás.
Ano, vkládala jsem do ní něco, co v ní patrně není.
Ano, bude pro mě nejlepší oprostit se od očekávání.

O co tedy vlastně jde? Myslela jsem si, že si naše neviditelná kočka našla hračku, plastový pytlík. Jak já jsem se radovala.

A vono nic. O ten sáček paní C. packá, když opouští záchod. Jen proto se pohybuje. Plete se jí do nožiček, když leze ven.

Jsem smutná.

Sáčky se už v ložnici na zemi nepovalují.