Nebudu vás (hnusně novinářsky) napínat (abyste se pak dozvěděli nějaký nezajímavý nesmysl) a řeknu vám to hned: naše neviditelní kočka paní Columbová si poprvé hrála. Hrála!! Zvony znějte, hudbo hraj, andělé zpívejte. Pro vás možná nuda nuda šeď šeď, pro nás světodějná událost.

Vyzkoušela jsem všechno. Hračky, zmačkané papíry, plyšové myšky, peříčka na tyčce. Všeho se paní C. bojí. Jednou jedinkrát si hrála s trubičkovou pojistkou pravděpodobně 5×20 T 10A. Jak se ocitla na zemi v naší ložnici, to nevím. Je mi to trošku painlich. Několikrát jsem slyšela, že ji paní C. prohání, ale brzy ztratila zájem. Podobné malé předměty ji už nikdy nezaujaly.

Napadla mě hračka, z které se snad všechny ostatní kočky mohou zbláznit, laserové ukazovátko. Nic. Ani ťuk. Vůbec to s ní nehnulo, na červené světýlko se ani nepodívala, nebála se ho, jako by neexistovalo.

Rezignovala jsem.

Po mnoha týdnech jsem si řekla, že to přece není možné, aby ji světýlko nezaujalo. A fakt že jo. Úspěch! Nejenom že po něm máchla packou, ale dokonce po něm skočila. Se zájmem ho pozorovala. Byla jsem šťastná. Brzy jsem pochopila, v čem bylo to tajemství. Neviditelná kočka neviděla mě, ale jenom pohyblivé světýlko. Tedy nebylo přítomno žádné ohrožení, jen veselé světýlko. Na němém sluhovi totiž visel můj dlouhý svetr a paní C. byla na jedné straně a já na druhé. Já jsem viděla jen čumáček a fousky, které se nadšeně otáčely k předmětu zájmu, a máchající packu.

Když pak v honičce za světýlkem vyskočila na parapet a uviděla mě, tak její nadšení pohaslo. Nezmizelo úplně, ale musela jistit pohledem mě=nebezpečí a zároveň koukat po světýlku.

Kouzlo okamžiku bylo v čudu.

Obávám se, že to není začátek nové éry, ale ojedinělá záležitost. Ale já vytrvám.