Naší neviditelné kočce paní Columbové se snažím zamezit přístup do manželského lože. Daří se mi to.

Daří se mi to proto, že má vyhrazená místa, kam smí, a místa zakázaná. Jak se liší?

Na místech, kam smí, je starší prostěradlo a na něm je ještě to úplně nejsprávnější místo vyznačeno malým ručníčkem. Funguje to. Tam je občas i přes den, ale hlavně na tom místě provádí paní C. svoji večerní hygienu a pak společně usínáme.

A terra prohibita? Ano, je to hnusné, hnusné esteticky i psychologicky, ale nechceme spát obaleni chlupy, cucky, které rve z pelesti postele, a kousky kočkolitu. Na zakázaném místě je igelit.

Instalace denního postelového pořádku patří k mé první ranní rutině. Ovšem tuhle se stalo, že jsem na igelit zapomněla. Ha!

Jak tak šukám po domě, při mém dalším průletu ložnicí jsem uviděla paní C. pohodlně zabořenou do na sebe navršených peřin. Měkkých, teplých, pohodlných. Co udělá pohodlí? Divy. Mohla jsem chodit úplně těsně kolem ní, koukala na mě, ale ani se nepohnula. Ani o píď, ani o centimetr. Testovala jsem ji. Chodila jsem tam a zpátky. Za jiných okolností by už byla na skříni nebo aspoň pod stolem, ale místo v měkoučkých peřinách způsobilo to, že ležela a ani se nehla.

Potměšile, možná i drze, určitě vítězoslavně, podle a voprskle se na mě dívala. Dacan jeden.

Prostě byla spokojená a blažená.