Jak už víte, převlékání postele patří k jedné z nejnebezpečnějších činností. Nebezpečných aspoň podle názoru naší neviditelné kočky paní Columbové.

Bohužel vzhledem k tomu, že paní C. opravdu třeskutě chlupatí, převlékám každou chvíli. Občas i jen per partes. Prostě pořád něco. Může si za to sama. Mám dojem, jako kdyby už poznala, když se k tomu teprve chystám. V současnosti, jak už se o miligram, milimetr, milisekundu méně bojí – nevím, v jakých jednotkách se počítá strach – tak se snaží vydržet až do chvíle, když převlékání udeří naplno a neodvratně a až v nejzazší chvíli v panice prchá na skříň.

Když jsem vstoupila s úmyslem převléct postel do ložnice, paní C. se vyhřívala na topení a snažila se vydržet s nervama. Připravila jsem si tohle a pak támhleto. Pak jsem zamířila k oknu, tudíž k topení, tudíž k ní a neštěstí bylo hotové. Litovala svých činů, litovala toho, že nezdrhla dostatečně včas.

Vsuvka – převlékání postele je skoro stejně drastická činnost jako luxování, tudíž je nutno vyrazit do bezpečí na skříň. Vsuvka – luxování je ještě dramatičtější, to zdrhá už když slyší harašení přijíždějícího vysavače předsíní. Převlékání lůžkovin nepozná dřív, než vstoupím do ložnice. Vzhledem k tomu, že podcenila závažnost situace a útěk si nechala až na poslední chvíli, tak se jí to vymstilo. Z topení sebou smýkla nahoru na parapet a střemhlav vyrazila na skříň.

Jenže ouha! Neměla čas si skok propočítat a nabrala hlavou záclonu. Vsuvka – záclonu, ještě ke všemu kratšího typu, máme jen v ložnici. Měli jsme jednu na velkých prosklených dveřích z obýváku do zimní zahrady, ovšem jak jsme odchovali první čtyři koťata, tak jsme potom její cáry vyhodili.

Neviditelná paní C. nabrala nejen hlavou, ale celou přední částí těla záclonu a málem došlo k neštěstí. Obalena jako kokon se urputně držela na rohu skříně s přední polovinou těla zabalenou v zácloně. Přední nohy záclonu přišláply a nemohla dopředu ani zpět. Zpět nemohla, i kdyby to technicky šlo. Tam jsem byla já. A tak musela tak usilovně rvát hlavu skrz záclonu. Po krátkém statickém boji záclonu přeprala.

Oddechly jsme si nakonec obě.

Ovšem podle stavu záclony jsem pochopila, že tato situace nenastala poprvé. V záhybech umělohmotné vzdušné síťoviny se všechny ty drobné trhliny i ta jedna dvaceticentimetrová schovaly a unikly mojí pozornosti.

Ach jo! Má štěstí, že i když je jakkoliv strašná, tak ji mám ráda.