Usínám na pravém boku, protože mi nic jiného nezbývá. Když jsme ještě neměli neviditelnou kočku paní Columbovou, mohla jsem se rozhodnout.

Teď ne.

Večer v ložnici ještě v sedě na posteli dokončuji promazávání končetin a další druhy mumifikací. Nejsem už nejmladší. Pak zřetelně a hlasitě zahlásím Dobrou noc, někdy se dokonce na paní C. podívám a ona je takový hrdina, že neuteče, zhasnu a uložím se na pravý bok ke spánku. Na pravý bok proto, abych byla zády k paní C., aby se nevyděsila a mohla usínat na posteli se mnou. Můj muž přichází později.

Jednou, opravdu jednou jedinkrát se takhle promazávám a hydratuji a cítím na sobě pohled. Když hodím přes záda očko, jenom malounko a opatrně, tak vidím těsně za sebou paní C. Nepolekala se, jen jsme na sebe chvíli koukaly. Nebývalé, neuvěřitelné.

Bohužel se tyto, pro nás neuvěřitelné věci, dějí jednou, jedinkrát. Neopakují se. Není to vývoj, jsou to izolované děje.

Když jsme ještě obývali s mým mužem ložnici sami, tak jsem se mohla rozhodnout, na kterém boku budu usínat. Vždy to vím, který je ten správný. Smotám se do polohy embrya a usnu. Neusnu ani na zádech, ani na břichu.

Probouzím se na zádech, ruce rozhozené do daleka, nohy do široka, pusu dokořán, rty vyprahlé…

Smotám se a usínám. Probouzím se na zádech…

Při usínání s paní Columbovou ji nechci vyhánět z postele tím, že bych uléhala na levý bok, tedy obličejem k ní. To by nepřežila a musela by zdrhnout. Co bych pro ni neudělala.

Ale občas si řeknu, že mně nebude řídit život ňáká kočka, že se na ňu můžu vykašlat, že to nemám zapotřebí, ať si trhne, já přece nebudu placatá jen z pravé strany, nebudu se přece furt jen vomezovat, co je mi do ní, nebudu se s ní votravovat… a plácnu sebou na levý bok. JÁ jsem tu pánem.

Paní C. vystřelí a zmizí ve tmě.

Chudáček. Co jsem jí to provedla? Jsem necitlivý zmetek.

A zase usínám výhradně na pravém boku.