S naší neviditelnou kočkou paní Columbovou je vše při starém. Situace se nelepší, ale ani nehorší, takže si není nač stěžovat, ale ano o čem psát.
Povím vám proto o Kočičkovi.
Náš nejúžasnější kocour ze všech Karlíček byl prostě tak skvělý, že jsem byla rozhodnutá mít od něho potomky. Nevěděla jsem ale, kde vzít matku těchto zajisté budoucích perel mezi kočkami. A jak to tak bývá, tak co si přejeme, tak se často splní. Nebo také prostě vidíme to, co vidět chceme.
Jednou v létě jsme zjistili, že pod terasou bydlí úplně černá kočka. Černá jako uhel s hladkou lesklou srstí. To je ona! Matka Karlíčkových budoucích koťat!!
Začali jsme jí říkat jednoduše a prostě Kočička. O tu nám šlo a najednou je tady. Velmi rychle se osmělila a začala šmejdit po domě. Brzy si k odpočinku vybrala místo na našem smetanově bílém kanapi a my jsme byli blažení. Ostatní kočky na kanape nesměly. Vůbec nechápu, jak jsme jim to vysvětlili a jakto, že ony to respektovaly, ale tehdy to prostě tak bylo. Miška, Žůženka i Karlíček chtěli kousek kanape urvat i pro sebe, když viděli vetřelce, který se tam vyvaloval. Byli jsme neoblomní.
Věděli jsme, že nás čekají ty nejkrásnější chvíle, kdy Karlíček s Kočičkou splodí potomstvo. Neotáleli jsme a utíkali k naší paní kočkové doktorce.
No, byli jsme dost překvapení. Mě vůbec nenapadlo, že by to mohla nebýt budoucí matka našich koťat. Nebyla. Byl to kocour. Kocour kastrovaný, nemladý, spíš postarší, s vypadanými některými zuby.
Kočička zůstal u nás. Byl milý, přítulný. Dozvěděli jsme se, že stará paní, co bydlela nedaleko nás a s kterou jsme vždycky na ulici splkli, zemřela a zbylo po ní snad 12 koček. Tak pravily legendy. Kočky se rozestěhovaly po okolí. A tak si Kočička našel nás.
Nebyl ale patrně moc zvyklý na pobyt v domě. Na kanape, teplo a měkko, mazlení a stravu si zvykl velmi rychle. Když ale jednou zůstal zavřený v ložnici s oknem otevřeným na ventilačku, tak bojoval o život. Každá další kočka by se blaženě zavrtala do peřin a užívala si krásné chvíle. Po Kočičkovi jsou doteď na okně známky jeho boje. Hluboké drápance a záseky na rámech uvnitř i venku. Naštěstí přišel domů synek a už z ulice viděl, že Kočička visí půlkou těla z okna ven. Dlouho by takhle asi nevydržel.
Kočička u nás nebyl dlouho. Ulice, kde vyrostl a bydlel dřív, byla zapadlá a prakticky bez automobilového provozu. Naše ulice se z místa dříve na konci světa stává stále rušnější a rušnější. Kočička na neznalost doplatil.
A byl to zase synek, který při příchodu domů našel Kočičku mrtvého u obrubníku.
Zakopal ho na náš stále se rozrůstající hřbitůvek hned vedle branky.
Hřbitůvek začal vznikat organicky prací naší dcery. Když byla dítě, tak když našla nějaké mrtvé zvířátko, tak ho pohřbila. Vedle branky, pod jabloněmi. Takže tam máme mnoho ptáčků a ježka a pak také Micíka, Šerinku, Mišku, Žůženku, Kočiku a Karlíčka.
Nezapomněla jsem na někoho?
Na fotce je Karlíček s tou, která se nakonec matkou jeho potomků stala.