Jsem výrazně starší, mnohokrát větší, starám se o ni a přesto, když na ni mluvím, tak mi neodpovídá, a mluví jen když se ona sama rozhodne.

Možná mi nebudete věřit, ale já se cítím úplně opravdu mírně dotčená. Sama sebe nechápu, protože normálně nejsem urážlivá a vztahovačná, ale od naší neviditelné kočky paní Columbové mě to vadí. Opravdu. To nemá být vtipný článeček o neviditelné kočce. Já, která zcela souzním s prohlášením Eleanor Roosweltové, která prý řekla „Urazit mě může jenom ten, komu to dovolím”, se necítím dobře, když mi paní C. neodpovídá.

Často spolu pokecáme, to ano. Konverzaci ale zahajuje výhradně kočka a já odpovídám. Za úspěch považuju, že už používá normální sílu hlasu. Když k nám přišla, tak vyráběla tak tenounké zvuky, že mi to dělalo problém je napodobit. Teď to je v pohodě.

Ale když radostně vkráčím do ložnice a mám sdílnou náladu, tak chci paní C. rozmňoukat. Dovedně moduluju hlas, mám dojem, že mňoukám lépe, jak sama kočka, a nic. Vždy mě to lehce rozladí. Byla by slušnost mi odpovědět. Vím, že se to nejspíš nestane.

Cítím se zneužívaná.

Nezbývá než doufat. Sice v péči o paní C. nejsou prakticky žádné pokroky, tak jeden maličký tu přesto je: když se večer uložíme každá do jednoho rohu naší manželské postele, tak ona občas začne vrnět. Tichounce, přerývaně, ale vrnět.

VRŇET, chápete?