Marek Eben ve Star Dance řekl, že byl vyzván, aby při řízení auta zachycoval svoje myšlenky. Ty pak vycházely (vycházejí?) v nějakém časopise.

Neuplynulo snad 14 dní a já na internetech vidím – kniha Marka Ebena na pultech knihkupectví. Když jsem zadala do vyhledávače „M. Eben kniha nová”, tak to našlo Myšlenky za volantem 2. Dvě!

Tak kde to jsme? Marek určitě nenapsal zepár sloupků a poté, co mu 3 kámoši řekli, že to je dobrý, ať to vydá, tak pak nezačal hledat nakladatele, neobíhal knihkupectví s poníženou prosbou, jestli mu knihu budou prodávat, nikde se neztrapňoval… že?

Jaké jsou propastné rozdíly mezi lidmi. Třeba já. Nikdy jsem nechtěla nic napsat, nic vydat. Nemám dojem, že bych měla co sdělit lidstvu. Nemám dojem, že bych chtěla něco lidstvu sdělovat.

Ovšem co píšu na web Ateliéru pro kočku o naší neviditelné kočce paní Columbové, tak už mám zájemce o knihu. Opakovaně se ptají, kdy vyjde.

Nevyjde!

Přemýšlela jsem, za jakých podmínek bych byla ochotna knihu vydat.

Kdybych byla Helena Marková Ebenová a na mé texty by se třásli vydavatelé a distributoři, tak možná ano. Dodala bych texty, těch by se chopily desítky lidí, dělali by korektury, já bych říkala tento papír ne, tato sazba mi úplně nevyhovuje, předělat, chci pevnou vazbu, žádnou vé jedničku, lesklé lamino v žádném případě a potom proč u Dobrovského nebyla moje perla mezi knihami hned u vchodu, v Academii jsem ji neviděla vůbec, co toto znamená.

Ale já Marková Ebenová nejsem. Vytisknout knihu by nebyl problém. Desítky let zadávám různé tisky do tiskárny. Ale co pak s tím? Jak někoho přesvědčit, aby si knihu koupil? Do toho nejdu.

Ne a ne a ne.

Začala jsem o paní Columbové psát dokument přeměny neviditelné kočky v domácího mazlíčka. Pravda, asi trochu ostýchavého. Předpoklad se behužel nesplnil.

Ještě k té plejádě čtenářů, kteří čekají na moji knihu. Už jsou čtyři. Z toho jedna dáma chce svoji knihu, až/jestli nějakou vydá, vyměnit za tu moji.

Čeká mě hezká budoucnost.