Chtěla jsem z vyděšené neviditelné kočky paní Columbové udělat domácího mazlíčka? Ano. Daří se to? Ne.

Panebože, víš, že se snažím dělat pro naši neviditelnou kočku paní Columbovou to nejlepší, ale proč na mě nakládáš tolik? Je to potřeba? Napadá mě, proč se mezi nás pleteš?

Když přemýšlím, po čem jsem toužila, když k nám naše děti donesly neviditelnou kočku paní Columbovou, tak to bylo jednoznačně to, aby se stala domácím mazlíčkem. A domácí mazlíček je chlupaté zvířátko, které vás má rádo, o které se staráte a ono se s vámi ťuchmá.

Naše dosud neviditelná kočka se stává kočkou spíše už jen nedotknutelnou, správně nedotýkatelnou. A tady se musím přiznat, jakou mezeru ve vzdělání jsem měla až někdy do dospělosti.

Přemýšlím, jak moc vidím to, co si přeju, aby bylo, a jestli je to realita nebo moje růžové brýle a moje přání. Myslím, že sama sebe nelakuju. Posuďte sami.

Udělali jsme si s manželem po létech jarní prázdniny. A udělali jsme moc dobře. Budeme je každoročně opakovat. Byli jsme v Beskdech. Krása.

To se tak ráno vzbudíte a v nohách postele leží kočka, která se jeví být mrtvá. Hrůza.

Pochopitelně ne neviditelná kočka paní Columbová a dítě. Naše mrňavé vnučky vůbec nevědí, že se u nás v ložnici skrývá kočka. Nejde ji uvidět, tak zatím není důvod je o ní informovat.

Dnes v noci se stalo něco naprosto neočekávaného. Opravdu se se mnou chce naše neviditelní kočka paní Columbová sbližovat nebo to byl jen omyl, náhoda nebo nevím co ještě by to mohlo být?  

Možná by to tak někomu nepřipadalo, ale já mám ten dojem. Sbližujeme se. Naše neviditelná kočka paní Columbová se sice pořád snaží být neviditelnou, pořád zdrhá, když vejdu do ložnice a pořád se snaží spasit útěkem na skříň. Ale sbližujeme se.