S kočkami jsme si začali když mi bylo asi 42 let. Neměli jsme vůbec žádné zkušenost, ale přestěhovali jsme se do domku, jehož součástí byla se sousedy sdílená kočka. A tak to u nás začalo.

Už ani nevím kdo, ale někdo mi půjčil knihu o kočkách a jak se o ně starat. Velmi mě rozechvěla. Nevěděla jsem, jak se té už existující a domluvené kočky zbavit. Jen jsem věděla, že toto s kočkou zažívat nechci.

Součástí knihy byla vegetariánská kuchařka pro kočky a zjednodušeně to byla kniha o tom, jak člověk má vodit kočku na vodítku po zahradě a čichat s ní k růžím.

Tak jsem si život s kočkou sice ve městě, ale skoro jako na vesnici, nepředstavovala.

Ta kniha se mi na první prolistování zaujala. Byly tam odpovědi na přečetné otázky a problémy s chovem. Když jsem se začetla, tak odpovědi byly všechny podobné. A všechny stejně zoufalé.

Problém: kočka se bojí veterináře.
Řešení: milá Micinko, máš zdravotní problém, se kterým si nevíme rady, takže musíme jet za panem veterinářem,

poklepe ti na srdíčko a napíše recepis,
třikrát denně prášek cukru bude chlapík jako rys.
Pofouká ti na bolístku, do rána ti bude hej.

Tak nějak přibližně zněly všechny rady. Mám být upřímná? Dělám to tak. problém to sice neřeší, ale co jiného dělat, když nevím, co dělat.

Brzy jsme se na kočky adaptovali sami a stali jsme se vášnivými kočkomily. Postupně jsme zjišťovali, že i kočka je prostě jenom člověk. Má mnoho obyčejných lidských vlastností. Kočky dovedou být smutné, předstírají, milují se i nesnášejí, dělají ramena na druhé kočky, jsou vybíravé v jídle a mají mnoho a mnoho dalších běžných lidských vlastností.

Jsou zimomřivé a dokonce jsou i velmi pohodlné.

Naše neviditelná kočka paní Columbová miluje peřiny. To nejspíš všechny kočky, ale paní C. bydlí v ložnici a já se jí snažím pobytu v peřinách zabránit. Někdy se ale stane, že na zábrany zapomenu nebo se nacpe aspoň na malý kousíček a pak je legrační, že na dobytém území leží a ani se nehne. Můžu chodit těsně vedle ní, můžu tak dělat kde co všechno, dokonce i mírný hluk můžu tropit, kočkou to ani nehne. Z peřin se vystrnadit hned tak nenechá. Kdyby ležela kdekoliv jinde, už utíká pryč.

Pohodlí nadevše.

A tak jsem ho uviděla: na mojí peřině malý flíček od krve. Kapku.

Když jsem zase jednou večer paní C. peřin vystrnadila, všimla jsem si na místě jejího pobytu malého flíčku. Dost mě vyděsil. Co se jí mohlo přihodit? Když slintala a sliny měla lehounce zabarvené do krvava, tak jí paní doktorka vytrhala škaredě vykotlané zuby a bylo po problému. Zlepšila se jí i srst, protože s bolavou pusou se nemohla udržovat v čistotě. Ale teď se jeví být zdravou. Má hezkou srst, neslintá, žere, prospívá… budu ji pozorovat. Třeba to byl jen utrhnutý drápek.

Prosím Tě, kočičí panebože, zachovej paní Columbovou ve zdraví. Vždyť já nevím, jak bych ji odchytila a dostala k paní doktorce. Slibuji, že jí budu záchodek čistit dvakrát denně, budu se s ní snažit pobývat co nejčastěji, budu jí zpívat, budu jí povídat, jen ať ji nemusím cpát do přepravky.

Seš tam, panebože?