Chtěla jsem z vyděšené neviditelné kočky paní Columbové udělat domácího mazlíčka? Ano.

Daří se to? Ne.

Přesto musím říct Ano, s naší už dost viditelnou kočkou paní C. se sbližujeme. Tedy já se s ní sbližuji, nejenom proto, že jsem dodavatel jídla a čistič záchoda, ale hlavně proto, že jsem nemocná a válím se s ní v posteli. Je to ale ten způsob sbližování, o který jsem stála? Představovala jsem si to takhle?

Ne.

Ano, vidím ji už dost často. Dokonce kolem mě chodí, nakukuje, co dělám, můžu se na ni podívat a dokonce na ni promluvit, aniž by v panice nezdrhla na skříň. Já mluvím, ona kouká a nezdrhá. Obrovský pokrok.

Ano, když jsem nemocná, tak máme ještě více klidu a intimity, protože můj muž na noc zůstává v obýváku na kanapi. Takže si tam v ložnici spolu tak žijem. A ona už nešílí, když mě vidí.

Ano, na mého muže stále reaguje dost zběsile. On vchází razantně, hlučně, zvesela jí řekne Nezdrhej, chceš pomazlit? A už je kočka na skříni.

Ano, už se tolik neostýchá projevit se. Dokonce se některých činností, které pro ni představovaly smrtelnou hrozbu, přestala, skoro přestala, bát. Třeba takové převlékání lůžkovin. Zdraví, ba život kočky ohrožující činnost. Dřív, když jsem uchopila polštář a začala z něho zvolna sundávat povlak, tak zběsile prchala na skříň. Teď tiše sedí a dívá se. Dívá se ostražitě, protože co kdyby se to zvrtlo. Převlékání deky jinde než na skříni nezvládne. No a prostěradlo, to sami chápete, že není možno zdržovat se v blízkosti.

Ano, už se nebojí i trochu se projevit. Začala střečkovat. Dělá randál, lítá, skáče, blbne. Toto jsem chtěla? Začala škubat a hrabat pod sebe prostěradlo, její podkladový ručníček, moje ponožky, prostě to, co najde. Naštěstí na posteli toho mnoho nenajde.

Toto jsem chtěla?

Ne.

Je naděje na zlepšení?

Těžko.

Jsem i za tuto situaci ráda?

No jasně.