Udělali jsme si s manželem po létech jarní prázdniny. A udělali jsme moc dobře. Budeme je každoročně opakovat. Byli jsme v Beskdech. Krása.

K tomu se ale váže nutnost, aby se někdo postaral o naše kočky. Máme už jenom dvě. Jednu normální, Lízinku. Ta bydlí v obývacím prostoru, tzv. kuchyňojídelnoobývákopracovně a nově dětské herně, a má klapku ve dveřích, abych mohla chodit ven. Kdyby se tedy s pečovateli nááhodou něco stalo, vše si opatří venku.

Druhá je neviditelná, nyní zejména nedotknutelná paní Columbová. Ta prožívá svůj život v ložnici. Potřebuje tedy krmiče, dolívače vody a čističe záchoda.

Tato nutnost spadla na naše děti, kdo jiný by to dělal. Jsme za to moc rádi, i když to k nám mají přes celé Brno. A když si pak „někdo” zapomene vzít klíče, tak to musí být fakt peklo.

Byli jsme pryč 5 dní.

S paní C. to funguje tak, že jí těsně před odjezdem nasypu dávku granulí na minimálně dva dny. Ještě než zavřu dveře ložnice, paní C. nastoupí a dokud nepraskne, tak se cpe. Poté tedy hladoví. Lízinka chápe, že se zase nějaký člověk objeví, takže žádný stres. Podle toho, kolik toho má v misce ještě třetí den po našem návratu, vidím, že krmiči byli velmi štědří :).

A tak jsme přijeli večer domů. Lízinka se mazlí, mazlí a mazlí, z ložnice se ozývá křik. Jdu se podívat. Křik, křik, křik. Nasypu denní dávku, protože večer paní C. dostává papku. Hned v ní zmizí. A pokračuje křik.

Vybaluju, uklízím, chodím sem a tam, koupu se, křik neustává.

To už mě trochu, spíš dost, znejistělo. To přece nemůže být hlad? Tak vo co de? Nepolevuju, křik ovšem také nepolevuje.

Přemýšlím, jsem nejistá, netuším, jak poznám, co kočce chybí. Jídlo to být nemůže.

Konečně jdu spát. Křik okamžitě ustává. Obě se usádlíme v posteli a usínáme.

Ona chtěla mě!!!