Maminka vždycky říkala, že problémy se mají řešit, až nastanou. To je velmi rozumný názor a není co proti němu namítnout. Zase ale člověk by měl být připraven na budoucnost, měl by trošku předvídat, nenechávat všechno na poslední chvíli. Být připraven, nebýt zaskočen. Ostatně chodila jsem pár let do skautu, než byl zase zakázaný, a opasek s přezkou Vždy připraven mám schovaný.

Takže jak to je správně?

A čeho se to děsím? Budoucnosti, samozřejmě. Budoucnosti, kdy se u naší neviditelné kočky objeví nějaký zdravotní problém a já s ní budu muset k paní doktorce.

Čeho se děsím? Jak ji tam dostanu. Když se na pobyt u nás aspoň trošku adaptovala, tak si jako svoji základnu-pevnost-domeček-útočiště zvolila svoji přepravní tašku. Když byla hodně vyděšená, vyskočila na skříň. Ale taška byla jejím bunkrem. Je stále umístěna v rohu ložnice pod stolem. V případě nutnosti kočku někam odtransportovat nebylo nic jednoduššího, než vlézt pod stůl a zapnout zip na tašce.

A čeho se teda děsím? Ona si už mnoho měsíců své přepravní tašky ani nevšime. Nikdy, vůbec, absolutně. Má měkoučký pelíšek. Je to jediná z koček, která používá koupený pelíšek. Jak já ji ale, až to bude potřeba, dostanu do přepravky? Proboha jak??

Předpokládám, že násilím to půjde. Násilím to půjde určitě. Dva lidi, deka, smeták a kočka je v přepravce. Tak jednoduše by to asi nešlo, je nebezpečí jejího útěku na skříň, ale násilí by to určitě nějak spravilo.

Ale my si tady budujeme cosi, co se už dá nazvat vztahem, a já ji budu držet smetákem v šachu, házet na ni deku a rvát ji do tašky? A to je ještě ta klidnější varianta odchytu. Kdyby vyskočila na skříň, tak by muselo nastoupit vzbuzování hrůzy a pak nejspíš násilný odchyt kočky zběsile skákající po nábytku, ničící rostliny, shazující obrazy, trhající záclony… Už vidím svého muže, jak dokončuje dílo zkázy metáním deky po místnosti a shazováním zbytků artefaktů smetákem. Poté určitě vyvstane nutnost vydesinfikovat lidským účastníkům odchytu rány a pak už by mohlo nastat vítězné tažení k paní doktorce.

Děsím se toho, i když vím, že problémy se mají řešit, až nastanou. A že s tím mám velmi silnou zkušenost.

Naše pětičlenná rodina bydlela v hezkém třípokojovém bytě: rodiče, dvě děti a babička z maminčiny strany. Dědeček z tatínkovy strany bydlel sám v domku. Měli jsme tedy dva staré lidi, o které bylo jasno, že se o ně v budoucnu bude nutno postarat. S maminkou jsme o víkendech chodily na průzkumné procházky po Brně a řešily jsme, jak to uděláme. A situace, kdy bychom museli k nám domů vzít dědečka, neměla řešení. Tři pokoje rozdělit mezi 6 lidí, z nichž dva nemohou být spolu a bude nutné o ně pečovat, opravdu neměla řešení. Nic jsme nevymyslely, ale zoufaly jsme si.

Rozuzlení: po vojně se odstěhoval bratr, brzy nato zemřel tatínek, za čtvrt roku po něm dědeček, za čtvrt roku jsem se vdala a odstěhovala já a v tom velkém bytě zůstala maminka s babičkou.

Spolu tak žily téměř 15 let. A pak tam byla moje maminka málem 25 let úplně sama.

Problémy se mají řešit až nastanou.