Když přemýšlím, po čem jsem toužila, když k nám naše děti donesly neviditelnou kočku paní Columbovou, tak to bylo jednoznačně to, aby se stala domácím mazlíčkem. A domácí mazlíček je chlupaté zvířátko, které vás má rádo, o které se staráte a ono se s vámi ťuchmá.

Paní Columbová se bojí stále. Bojí se méně, ale vytrvale. Ale nechává se už vidět. někdy, občas, obvykle. Proč se mi tedy úplně nelíbí, že se stává, aspoň v některých ohledech – normálnější kočkou?

Dosud byla ideálním zvířetem do ložnice, něco jako je had, rybičky nebo tarantule. Mlčí, v noci jsou v klidu, neobtěžují. Vyjma tarantule ale nejsou chlupatí a nedá se s nimi mazlit.

Paní C. byla donedávna v noci tichounká, ideální spolunocležník. I záchodek prohrabávala tak tiše, že skoro nebyla slyšet. Jenže se nám nějak rozdováděla. V noci najednou začne divočit. Vůbec nechápu, o co jde, co ji to napadlo. Ještě než se uloží k spánku můj muž – ponocuje u TV – tak najednou začne skákat po posteli, lítá ze strany na stranu, škube prostěradlo, škrabe pelest, skáče z postele a na postel, někdy se na mě chodí dívat… pak se napije a ulehne. Někdy divočení ještě nad ránem opakuje.

Proč?

Nejsem zvyklá spát s kočkami. Do postele jsem si brala vždy jen nově příchozí kotě, případně když porodila Lízinka, tak ji i s novorozenci. Měla 3 koťátka a jedno, to poslední a největší, porodila císařem. Společně jsme naštěstí dokázaly koťátka odchovat. Sama měla bolesti, takže se od ní žádná velká péče nedala očekávat. Jenom je nakojila a zase si vlezla do postele ke mně. Já jsem spala s rukou v přepravce s koťaty, doplňovala jsem teplou vodu do petky a kontrolovala jsem, jestli žijou.

Když mám v posteli kočku, tak jsem zdřevěnělá tím, že se nemůžu hýbat, protože kočka člověku obvykle spí na zádech, na nohách, pod peřinou nebo na hlavě. A já ji nesmím svým otáčením na lůžku budit!!

Obě naše děti měly každý svoji kočku. Jsou tedy zvyklí na zvíře v posteli od útlého věku. Oba mi řekli, že si kočky nemám všímat, že se prostě v té posteli vždycky nějak setřesou. Jó, tak to mi nejde.

S paní C. jsem si to taky představovala tak, že si u nás zvykne, seznámím ji s ostatními kočkami, pak ji budu pouštět ven a idyla bude dokonalá. Jednak přišla o většinu zubů, takže venku by se nebyla schopna uplatnit mezi místními kočkami. A hlavně kdybych ji jednou pobídla, aby šla ven, tak ji už určitě nikdy neuvidíme. Ložnici opouští jen když ví, že jsem nablízku, sama se bojí.

Toužila jsem z kočky zcela neviditelné udělat domácího mazlíčka.

Nepovedlo se.
Nepovede se.

Když se už v jednom ohledu chová jako normální kočka, tak se mi to nelíbí. Vybrala si blbý obor, v kterém je normální.

Nebo jsem brzda já?
Jsem
nesnášenlivá?
netolerantní?
nechápavá?
nepřejícná?
sobec??