Naše neviditelná kočka paní Columbová sežere všechno. Opravdu všechno. Dostává pouze jedenkrát denně, a to večer, granule. Vím, že kočky mají mít přístup ke stravě celodenně, ale takhle se to u nás historicky vyvinulo.

Po společných začátcích, kdy nejedla nic a nikdy a byla o hladu klidně 5 dní v kuse, tak když začala občas na tajnačku večer jíst, zajásala jsem. A z kradmých večeří se staly večeře pravidelné. V současnosti když přicházím s misečkou, tak paní C. lítá přede mnou jak zběsilá sem a tam, vykřikuje a zastaví se až před oknem, kde jí naservíruji večeři.

Dostává granule, jak už víte. Na začátku jsem jí podstrojovala, mixovala, ohřívala, měla jídlo ráno, v poledne, večer, měla jídlo staré nesežrané a nové čerstvé… a pak se to pozvolna ustálilo na každodenních večeřích. A vyšlo najevo, že problém nebyl v jejích chutích, ale v tom jejím nepřekonatelném strachu. Ona se bála jít k misečkám i v době, kdy byla v ložnici sama. Byla pořád vražená někde mezi nábytkem a zdí.

Když začala jíst, tak jsem potom nějakou dobu testovala, co má nejraději. A zároveň to byl test toho, jak lidská strava působí na zdraví a dlouhověkost koček. Aspoň trochu průkazné by to bylo jen v případě dvou (a raději několika tisíc) koček, kdy jedna by byla živena granulemi a druhá lidským jídlem. Mám totiž odůvodněné podezření, že kočky vyrůstající aspoň částečně na lidské stravě, se dožívají vyššího věku než ty, které jsou živeny tou „správnou” stravou. Pozorováno zatím na třech objektech.

Když jsme měli naši první kočku, která nezahynula v mladém věku, tak jsme moc netušili, co s ní. Dostávala to, co se doma našlo. Až jsme nabývali zkušeností a přibývaly další kočky, tak jsme začali kupovat granule, testovat jejich chutnost a oblibu, přikupovali jsme kapsičky a konzervičky a nejrůznější dobrůtky. Prostě jsme se snažili našim kočkám zalíbit, vlichotit a mysleli jsme na jejich zdraví.

Ovšem jak si vysvětlit, že kočky umíraly ve věku nepřímo úměrném tomu, kolik kočičího jídla za svůj život snědly? Jettynka lidské jídlo u nás neochutnala nikdy (kromě kuchyňských odpadků směřujících na kompost, které jedla z kyblíku na balkónku, než jsme se jí ujali), zatímco Miška strávila velkou část života na taveném sýru, jogurtech, namazaných chlebech a rýži s masem.

Miška zemřela v 18 letech, Žůženka v 17, Karlíček v 16 a Jettynka ve 14.
Miška – velká část života na lidském jídle, Jettynka výhradně kočičí.

Ještě máme Lízinku. Ta první měsíce života strávila mezi kozami a živila se jejich šlichtou, kterou majitelé dostávali z restaurace. Je jí 15 let a těší se dobrému zdraví.

Paní Columbová sežere všechno, opravdu všechno. Nebojte, dávám jí granule, je to totiž daleko jednodušší, než pořád připravovat nějaká zbytková jídla. Měla jsem jen období, kdy jsem zkoušela lidskou stravu, ale je to časově náročné. Z té doby vím, že nežere cukínovou buchtu. A ta je tak dobrá! A teď nedávno, nevím, co mě to zase napadlo, jsem jí dala borůvkový jogurt.

Pokud se vám někdy bude zdát, že je v jogurtu málo borůvek a chtěli byste je spočítat, abyste se pak mohli rozčilovat, dejte jogurt kočce. V misečce zbyly 3 krásně olízané borůvky.

3 borůvky na jeden jogurt? Tak málo? Je to ostuda. Výsměch nám spotřebitelům. Smrt výrobcům jogurtu. Nebo aspoň svrab a neštovice na ně.