Život naší neviditelné kočky pokračuje na skříni. Dolů chodí jen na jídlo. Koho by to napadlo, že sušák na prádlo zničí moji snahu o ochočování paní Columbové. Příběh o sušáku jsem psala minule.

Byli jsme s mým mužem tři dny na dovolené. Musela jsem zjistit, jaké krásné to je v přírodní rezervaci Čertoryje, když kolem cest kvetou lilie zlatohlavé. Moc jsem se těšila.

Žádné tam nekvetou. To, co mělo být kolem cest v plném květu, bylo odkvetlé a dokonce ani nevím, co to je. Vzala jsem si semínka. Už je mám v hlíně, tak snad zjistím, co to bylo. Případně to jistí návštěva podhůří Bílých Karpat zase příští rok.

Odjeli jsme před polednem ve středu, vrátili jsme se v pátek asi o půl páté. Naše děti byly také mimo Brno, takže jsem rostliny zalila a přelila, polila jsem podlahu v zimní zahradě vodou, stáhla některé žaluzie a děj se vůle Páně.

Lízinka, která obývá obývák a přilehlé prostory, má kočičí klapku a kdyby něco, postará se o sebe venku. Jídla i pití měla dost, venku je úroda myší, potok na dohled, takže pohoda.

Paní Columbová zpočátku svého pobytu u nás jedla v té hrůze, že by ji mohl někdo zamordovat, když opustí některý ze svých úkrytů, jednou za 5 dní. Teď je to tak, že jakmile se objeví jídlo, tak se na něho okamžitě a střelhbitě vrhá a od misky odejde až je poslední granulka či poslední drobeček v ní. Proto je trochu problém zásobit ji na víc dní.

Když někam jedeme, tak některé z našich dětí za ní každý druhý den přijde. Dají jídlo, doplní pití, vyčistí záchod, pokecají. Teď to prostě nešlo. Všechny děti mimo Brno. Ale od středečního poledne do pátečního odpoledne není zase tak dlouhá doba.

Dříve jsem si – hloupě – myslela, že když paní Columbové nasypu plnou misku, tak si zobne a zbytek si nechá na další den. Zjistila jsem, že na jeden zátah do sebe nasaje všechno, co jsem jí dala. Jak z toho ven?

Vymyslela jsem stravovací strategii. Hloupou. Kočka na skříni, bojí se, jsou to následky sušení prádla v ložnici. Na tři večery jsem jí připravila 3 misky.

V jedné byl borůvkový jogurt. O tom jsem si myslela, že ho má nejméně ráda. V druhé byla kapsička ředěná vodou. To považuju za největší lahůdku. A pak standardní porce granulí.

Myslela jsem si, že z důvodu vztahové regrese seskočí k jídlu až odjedeme.

Jakmile jsem otevřela dveře a obtěžkána třemi miskami s jídlem vstoupila do ložnice, začala na skříni podupávat a startovat. Jako první se vrhla na jogurt.

Tak já tomu už nerozumím.

Odjeli jsme.
Přijeli jsme.

Když odněkud přijedeme (z nákupu, z kreslení, ze zahrady), tak z ložnice se okamžitě začne ozývat hlasité mňoukání. Poslední dobou jsem si začala myslet, že volá mě. Jako přímo mě. Že se jí třeba stýskalo.

Větší hloupost jsem si nemohla myslet.