Moje nemoc a tím pádem moje třítýdenní přítomnost v ložnici udělala divy. Naše neviditelná kočka paní Columbová je už kočkou značně viditelnou, i když stále nedotknutelnou. Obávám se, že za jejího života si ji nepohladím.

Už tak zběsile nezdrhá na skříň. Dřív to dělala při každém šustnutí, teď jen zvedne hlavu a příchozího monitoruje a vyhodnocuje Na skříň utíká při příchodu manžela do ložnice, protože ten je dramaticky hlasitější, než když vcházím já. Ale i on mi už hlásil divnou věc, že byl v ložnici a paní C. se na něj jen dívala a neutekla. A to je u nás opravdu velká věc.

Když jsem v posteli, tak kolem mě paní C. obchází, kouká na mě a zjišťuje, co dělám. Chodí obvykle kolem postele po zemi, nakukuje, zjišťuje, co dělám, občas lehce pokecáme, ale dál nic neprobíhá. Když je na posteli, tak na mě nebojácně z dostatečná vzdálenosti kouká. Vyloženě se zajímá, co dělám. Ale dál zase nic.

Když ulehnu, tak se uvelebí už ne v nohách maželovy strany postele nacpaná na pelest nejdál ode mě, co to jde, jak to bylo dřív, ale klidně metr ode mě a dokonce s hlavičkou obrácenou ke mně. A kouká na mě. A dál zase nic.

Když paní C. popřeju dobrou noc a zhasnu, tak se někdy ke mně začne přibližovat, pomalounku mě obchází, matrace s neznatelně chvěje, vždy ale skončí těsně u mého těla s nožkou nakročenou. Nikdy nedostane odvahu pokračovat.

Někdy si večer nečtu, ale sedím na okraji postele, cvičím nohy, mažu různé části těla, hrabu v mobilu… a nesleduju, co dělá naše neviditelná za mými zády.

Jednou takhle dokončím přípravy na spánek a otočím se, abych před zhasnutím paní C. popřála dobrou noc. Lekla jsem se! Fakt jsem se lekla. Ležela 20 centimetrů za mými zády. A koukala na mě. Cítila jsem se v obklíčení.

Toto bylo naprosto nebývalé. Pro někoho úplná blbina – co se vlastně stalo? ono se něco stalo? to někoho zajímá? – pro nás velká věc. Neviditelná kočka se vědomě uložila do mé těsné blízkosti a u toho na mě kouká.

Asi se už nebojí, že na ni zaútočím a sežeru ji. Ale mě to trochu vylekalo.