JÁ mám s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou krizi vztahu. Jestli ona se mnou, to nevím. U ní je nejspíš vše při starém.

Můžu si za to sama. Viděla jsem ne to, co opravdu mezi námi je, ale co bych si přála a v co doufám. Viděla jsem, jak se sbližujeme, viděla jsem něžný cit, cítila jsem, že se naše vztahy zlepšují, pouto zpevňuje – houby! Jde jí o jídlo. Jen a jen o jídlo. Sice to chápu, to ano, ale přála jsem si blízkost. Blízkost se zvířetem, se kterým sdílím už 4 roky ložnici.

Takže ohledně sbližování se nic neděje a co je tady dál nového.

Příšerně, ale příšerně chlupatí. Začalo to Někdy koncem června a teď, s koncem července se to mírní. Proč líná tak strašně pozdě? A tak strašně? Podlaha v ložnici je pokryta chlupy. Do toho se vyskytují velké chuchvalce. Když skáče na skříň, tak se kolem ní vznese lehký oblak chlupů. A v tom pak s mým mužem spíme. Já, s alergií na kočky.

Moje alergie na kočky je nejednoznačná. Obvykle se můžu zbřídit, když přiběhne kočka z venku, vyskočí na stůl před klávesnici, producíruje se mi pod nosem a chce drbat. V současnosti to je už jen Lízinka, jiné mazlíky nemáme. Mám ale dojem, že víc než přímo kočičí srst mi vadí to, co na ní přinese. Někdy je to v pohodě, někdy se můžu ukýchat k smrti. U paní Columbové mi vadí, když se mi chlupy plantají po obličeji. Pak s mrkám a smrkám. Snažím je ji vystrnadit z mé poloviny postele, ale ty chlupy jsou všudypřítomné. Víří ve vzduchu. Běžnou kočku vyčešte, paní C. chlupy rozprašuje vůkol.

Moje kočičí alergie ale není zásadní. Občas nic, občas se můžu ukýchat. To se dá přežít.

Když se vrátím k chlupacení, naše normální kočky – uznáte, že paní C. není normální – neměly cestu k oblibě vyčesávání jednoduchou. První byl Karlíček, který se nechal. Zpočátku kartáčování jen trpěl. Vždycky jsem vzala kartáč, řekla Češeme a šli jsme na terasu akci provést. Zpočátku se trpně nechal, postupem času si to začal užívat. Nastavoval části těla, které mám ještě zpracovat. Ostatní naši miláčci nás sledovali. Začali si zvykat, začali to také zkoušet a zalíbilo se jim to.

A těch chlupů co z nich je. Když byla dcera menší, upředla z Karlíčkovy vlny přízi a uháčkovala malou jarmulku. A také děti uplstily krásnou kuličku. Tak 3 centimetry v průměru, možná i víc.

Ještě jedné věci jsem si u paní C. v poslední době všimla. Měla snad 14 dní, kdy jí naveliko padaly drápky. První dva jsem dojatě sebrala z prostěradla a vyhodila. Další den jich bylo víc, další zase, pak taky… vypadalo to, že neviditelná kočka je vtělení Kálí tisíciruké. Až jsem se začala bát, že se jedná o nějakou strašnou chorobu a budu muset paní C. nahánět násilím do přepravky a transportovat k paní doktorce. Teď už to přešlo, nebo je jen nevidím a někde za skříní je skladiště vypadaných drápků. Toto budu ještě monitorovat.

Když jsem přestala toužit po náklonnosti naší neviditelné kočky, ulevilo se mi. Teď, i když se ráno probouzím s kočkou 20 centimetrů za zády, tak v tom nevidím něžný cit, ale to, že ví, že ten živočich, co jí nosí jídlo, je jí prospěšný a zatím jí nic neudělal.

Zatím…