Ateliér pro kočku

Naše děti jednou týdně dobrovolničí ve stockholmském kočičím útulku. Vzaly mě s sebou. Bylo to krááásné.

Naše kočka paní Columbová si navykla nehezkou, ale pochopitelnou věc. Spí v naší posteli.

Zamyslela jsem se. Je naše kočka opravdu pořád neviditelná?

Měly jsme rozhovor.
No, rozhovor. Paní C. měla stížnosti.

Ve vztahu se prý má komunikovat. Asi jo, asi je to fakt lepší.

Každá kočka mluví jinak. Kromě neviditelné kočky paní Columbové máme v současnosti jenom další dvě. Lízinku a Jettynku.

Máme postel.

Takovou vzhledově nic moc, ale máme ji rádi a spí se v ní parádně. Možná vám vlastnictví postele nepřipadá jako příliš velká zvláštnost. My jsme si ji ale koupili až po devíti letech manželství. Pro nás to velká zvláštnost byla. A do značné míry stále je. Možná ne zvláštnost, ale radost.

Takhle se hladí naše kočka – viz foto. To znamená vytřeštěný zrak (kočka), chlupy všude, člověk ve střehu, okolní lidé vyděšení, deka připravená – nakonec ale skoro idylka. Paní C. si to ale stejně není schopna užít. Člověk ano, ale ona trpí, trpí a trpí.

Nevím, jak nás paní doktorka poznala, ale z ordinace se ozvalo „paní Columbovááá”. Nikdy jsem tam s ní nebyla. Děti, skutečné maminky, (já jsem adoptivní), u ní byly s paní C. na kastraci. Asi mě slyšela, jak jsme probíraly s další paní v čekárně své miláčky. Druhé takové kočky není.