Naše kočka paní Columbová si navykla nehezkou, ale pochopitelnou věc. Spí v naší posteli.

To se asi nezdá nikomu divné. Obzvlášť když to je kočka interiérová, podstolová, naskříňová či přepravková, takže nenosí domu písek, bláto ani myši, jak to dělají naše další dvě normální kočky.

Jak žije Lízinka s Jettynkou.
Tomu, co uloví a je to 30 a více cm bez ocasu velké, říkáme hlodavec. Jednak nerozeznáme krysu od potkana a hlavně si nechceme připustit, že míváme občas takto strašné potvory pod jídelním stolem a že bydlí někde v dosahu našeho domu. Doma je máme mrtvé, to sice ano, ale to ohavnost situace nezmenšuje. Přiznat, že jsme ráno měli v obýváku potkana, mi připadá neakceptovatelné. Ani vyslovit to nedokážu. Když řeknete hlodavec, tak se to zvíře tak nějak zlidští a zmenší.

Nejhorší jsou ptáci. Malé ptáčky nosí kočky domů mrtvé a často je hned sežerou. Včetně nožiček, kostiček, zobáčků. Ale ptáka velikosti kosa venku chytnou za krček a zdrhají s ním domů. Pokud to zjistím zavčas, někdy uslyším z venku hluk, tak utíkám ke kočičím dvířkům a zamknu je. A nepustím a nepustím. Obvykle ale kočka pronikne dovnitř a ptáčka postaví na zem. Ten je živý, ale otřesený a teče mu krev. A pak to začne. Pták lítá, cáká z něho krev, lítá peří, kočka ho demoluje… To opravdu není nic pro mě. Přivolávám manžela „Pták, udělej s tím něco” a odcházím. Není-li manžel, tak i v kruté zimě otevírám všechna okna a odcházím v naději, že pták uletí. Funguje to.

Strašné je, že všechna tato zvířata loví a chroustají naši milí malí chlupatí drobečkové, kteří se přijdou vzápětí pomazlit na klín.

Proto nechci kočky v posteli. Do postele jsem si brala vždy jen nově příchozí koťátko, které jsem nemohla nechat v obýváku s ostatními kočkami a s přístupem ven.

A teď máme v posteli paní Columbovou. Nejvíc tíhne na místa, kde jsem ležela já. Ano, to je milé. Ale když ona tak strašně chlupatí!

Dřív se toho moc neopovažovala. Postel byla dost nebezpečným územím a opouštět bezpečí přepravky nebo skříně byl risk. Pravda, poté, co nám na začátku párkrát počurala peřiny, jsem je začala přikrývat igelitem, aby ji pobyt na nich ani nenapadl. Nenapadl. Polštáře nechávám postavené, aby byly labilní. Čurání už dávno přestalo, po vytrhání většiny zubů paní C. přestala i krvavě žgryndat, takže proč jí nedopřát pohodlí. Igelit místo přehozu v ložnici není ideální, a tak jsem ho vyměnila za vintage kus látky ze 60. let. Paní C. má stále svůj červený ručníček na naší posteli. Ten používala hojně. Dříve.

Ztratila jsem ostražitost. Vyměnila jsem bílé prostěradlo za tmavě červené. A dala na ně zase červený ručníček. Barevně je odlišný a paní C. není blbá, ne? Ručník je stále na stejném místě. Přepočítala jsem se. Povaluje se nám po posteli a já pořád a pořád odstraňuju chlupy. Dala jsem bílý ručníček na tmavočervené prostěradlo. Nic. Opět jsem povlékla bílé prostěradlo a vrátila se ke starým pořádkům: červený ručníček. Nic.

Pořád naše postel a chlupy, chlupy, chlupy. Přímo chuchvalce.

Kdy toto skončí? Kam to povede? Změní se u nás něco k lepšímu? Panebože, vidíš to? Proč to dopouštíš? A Ty to tak necháš?