Měly jsme rozhovor.
No, rozhovor. Paní C. měla stížnosti.

Jako každý večer jsem neviditelné kočce paní Columbové donesla granule. Nasypala jsem je do misky a hotovila se odejít. Paní C. přišla, koukla do misky a spustila. Přiběhla jsem a zjistila, že jsem jí zapomněla vrátit vymytou misečku s vodou. S mnoha omluvami jsem odběhla a rychlostí blesku, s ještě více omluvami, jsem se vrátila.
Místo vděku stížnosti pokračovaly. Ba co víc, nabíraly na síle. Koukla vždycky do misky s granulemi, pak na mě a křičela miá miá miá miá miauu. Ukazovala jsem jí, že jsem jí vodu už donesla. Nic, jen miá miá miá miá miauu. Znova a znova.
V mezičase mezi křikem odbíhla, protože se bojí, ale má hlad tak musí přiběhnout, koukne do misky, zase odbíhá, u toho křičí…
Vzala jsem misku s vodou a ukázala jsem jí obsah. Nepomohlo. Pravda, voda není moc vidět. Zašplouchala jsem prsty ve vodě a přiblížila misku k paní C. tak blízko, jak jen dovolila.
Poodešla jsem, aby to mohla jít zkontrolovat. Ano, pochopila. Konečně. Pochopila, stížnosti přestaly a vrhla se na jídlo.
A teď mi řekněte: vždycky má dvě misky, v jedné jídlo, v druhé pití. Tentokrát měla jen jednu misku. Její stížnost byla oprávněná. Servilně jsem přiběhla s druhou, ovšem stížnosti neustaly. Jak si to mám vysvětlit?
Internety mi prozradily, že papoušci prý dovedou počítat do 4, vrány do 10, psi až do 24, kdežto kočky pouze do 6.
A naše neumí napočítat do dvou?