Máme postel.

Takovou vzhledově nic moc, ale máme ji rádi a spí se v ní parádně. Možná vám vlastnictví postele nepřipadá jako příliš velká zvláštnost. My jsme si ji ale koupili až po devíti letech manželství. Pro nás to velká zvláštnost byla. A do značné míry stále je. Možná ne zvláštnost, ale radost.

V roce 1984 jsem dostala jednopokojový družstevní byt. Zakoupili jsme koberec a 2 matrace. Položili jsme koberec, položili jsme matrace a 3 týdny po svatbě jsme se nadšeně nastěhovali. Z nebydlících členů jsme se stali bydlícími členy bytového družstva Družba.

Po 8 letech jsme se přestěhovali do většího bytu. Na podlaze byly parkety a nastal problém. Matrace se po podlaze volně pohybovaly, zejména když jsme chtěli… být spolu.

Při potulkách po obchodech s nábytkem jsme jednoho dne uviděli POSTEL. Nepříliš drahou, 160 cm širokou, s matrací potaženou vošklivým světle zelinkavým saténem připomínajícím vykřičený dům, s praktickým úložným prostorem a čely tvarovanými do vln potaženými plyšovo leskymovým textilním potahem. Ten jsem vždycky nenáviděla a doma jsme nikdy nic takového neměli. Vlny na nábytku taky moc nemusím, tedy na soudobém nábytku. Bylo rozhodnuto. Matraci zakryje prostěradlo, čela se vymění za rovná, dřevěná, krásná borovicová.

Postel nám dovezli 27. 12. 1993. Přesně za rok a den se nám narodila dcera, v kterou jsme už ani nedoufali.

A postel slouží vesele dál. Ještě že manžel nevyměnil ta nehezká čela. Paní Columbová si na nich brousí drápky a je spokojená ona i já (můj muž netuší). Leskymoplyšový potah je na škrábání totiž výtečný materiál.