Nový jídelníček neviditelné kočky paní Columbové:

Můj moribundus má na chování paní Columbové jednoznačně pozitivní vliv. Na tom se dá trénovat pochopení nepřímé úměry: čím je mně hůře, tím je lépe naší neviditelné kočce.

U žádné z našich koček jsem neměla dojem, že by potřebovala nějaké stimulanty. Všechny chodily ven, lovily, vracely se špinavé a hladové, spaly v krabicích, kradly nám maso na neděli a lízaly v nestřežených okamžicích máslo z chleba, zvracely na papíry nebo na koberec, spaly na vyžehleném prádle a dělaly spoustu dalších běžných kočičích činností. […]

Nevím, co se stalo = nic, ale náš vztah se opravdu posunul výše. Nepředstavujte si ale roztomilého mazlíčka vrnícího na mém klíně a oddávajícího se hlazení. K tomu nejspíš v našem společném životě s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou nedojde.

Proč jsem začala o naší neviditelné kočce paní Columbové psát? Chtěla jsem zdokumentovat příběh zvířete, vyrvaného ze svého přirozeného prostředí, zvířete extrémně vyděšeného, a jeho přeměnu v domácího mazlíčka. Pozvolnou přeměnu. V kočku, která se nechá občas pohladit.

Návštěvy lékaře našemu vztahu prospívají, to ano, jestli opravdu řeší naše problémy, to si přestávám být jistá.  

Když jsme se s manželem vrátili z naší na dlouho poslední a pouze týdenní dovolené, tak paní Columbová, naše neviditelná kočka, vypadala tristně.

Ještě jedna hezká věc se udála po našem příjezdu z dovolené.  

Byli jsme s mým mužem 3 týdny mimo domov. Byly to krásné 3 týdny. O babičku, kvítka, zahradu, skleník, kočky a o paní Columbovou, naši neviditelnou kočku, se staral syn. Měl toho na starost opravdu hodně, ale zvládl to mistrně. Ztráty byly minimální.  

O co byl minulý příspěvek o Katthemu (stockholmském kočičím domově) delší, o to bude tento kratší. Prostě co jsem si ještě vzpomněla a vy nutně potřebujete vědět.