Bude to krátký příběh.

Naše neviditelná kočka paní Columbová pořád mírňounce, lehounce mění zvyky k lepšímu. Stává se méně plachou. Rychlost je ovšem taková, že kdyby se měla stát přítulnou nebo aspoň ne tak bojácnou kočkou, tak by se musela dožít nejméně padesáti let. A já minimálně nějakých sto dvaceti. Jí věřím, sobě ne.

Pozoruju, že když nejsem v ložnici, tak se ukládá nejraději na místech, kde jsem ležela já. Kde je to nejčerstvější. Má dva svoje ručníčky, protože kočky potřebují vyhrazený prostor, do kterého se umístí. Jeden na rohu naší postele a druhý pokládám hned ráno tam, odkud jsem zrovna vstala. Nechci večer uléhat do chlupatého.

Abych experimentálně zjistila, jestli si jenom nenamlouvám, že touží po mé fyzické přítomnosti, po mém pachu, tak jsem vedle jejího ručníčku nechala moje použité kalhotky. Krátce použité! Ano, vím, je to třeskutě intimní věc, psát toto veřejně, ale pro mě to byl důležitý experiment. Experiment proběhl ještě jednou, výsledek potvrzen.

Určitě je vám jasné, jak to dopadlo. Ležela na nich.

Miluje mě!