Název by měl být možná Naše mizivá interakce. Nebo mizerná. Nebo skoro žádná. Přesto je ale zjevné, že se nějaká odehrává a že ji naše neviditelná kočka paní Columbová chce.

Začíná to, když přicházím domů večer z kreslení. To bývá kolem 21:15. Už v zádveří slyším, jak z ložnice začne vycházet veliký křik. Jasně, netouží po mně. Touží po jídle. To chápu. Ale když ji chodí po dobu naší nepřítomnosti krmit syn, tak prý ani nebedne.

Když vejdu s miskou naplněnou božskou manou do ložnice, tak čeká už za dveřmi. Napřed zasyčí, protože se ocitneme moc blízko sebe, a pak mě za stálého hlasitého mňaučení doprovodí k oknu, kde má prostírání – fakt, stejné, jako máme my. Položím misku a udělám několik nutných úkonů, jako je zatáhnout roletu, zavřít topení, pověsit kalhoty na němého sluhu apod. Paní C. se po prvním zběsilém útoku na misku vyděsí z mé přítomnosti, zmizí a u toho vykřikuje. Když odcházím, oděna do slušivých domácích tepláků, pletených ponožek od maminky a některého z triček, co tady zůstaly po našich dětech, tak se paní C. zběsile dáví při konzumaci.

Legrační je její postoj k otevřeným dveřím. Každá kočka chce přece dveřmi proniknout do jiné dimenze. Každá, kromě paní C. Když přijdu do ložnice a nechám dveře otevřené, tak se k nim ani nepřiblíží. Jiné to je, když šukám tu a tam a nechám dveře otevřené. Obvykle jsem hned ve vedlejší koupelně nebo v předsíni. Tu se hned nevididtelná kočka zviditelní. Velmi opatrně vykoukne hlavička ze dveřmi. Někdy – zříkakdy, se osmělí a vydá se o pár kroků dál. přitom mě ale bedlivě sleduje, abych náhodou někam neupláchla a nenechala ji v tom neznámém děsivém prostoru samotnou. Jakmile je jasné, že chci změnit místo svého pobytu, tak paní C. prchá do svého vězeníčka, které je jí bezpečným domovem.

V ložnici mění oblibu míst svého pobytu. To ostatně dělají všechny kočky. Dříve milovaný měkoučký pelíšek zel několik měsíců prázdnotou. Teď ho zase obývá. Mění také oblíbená místa na posteli. Než jí paní doktorka vyrvala většinu zubů, tak nejenom, že smrděla, ale hlavně na místě jejího pobytu vždycky zůstaly chlupy z poloviny kočky. A to v posteli nechcete. Teď už to je fajn, jedná se jen o standardní zachlupení, takže proti ní nebojuji. Aktuálně se nejvíc vyskytuje na místě, kde jsem spala já. Přitisknutá u polštáře, prostě tam, kde mě cítí. Je to roztomilé, i když mám trochu nedobrý pocit. Týraní jedinci jsou také absurdně závislí na svém tyranovi. A ona na mě závislá je, to si určitě uvědomuje. A já si bohužel jako tyran připadám.

Jsem tyranem nedobrovolně. Z donucení. Někdo se rozhodl odchytit divokou kočku a uvrhnout ji do žaláře. Úmysl byl určitě dobrý. Ale v tomto případě se to nepovedlo.

Paní C. by venku už nejspíš nežila. Ale je toto život?