Po zveřejnění minulého příspěvku o naší neviditelné kočce paní Columbové jste mi vyjadřovali podporu a pochopení. A útěchu. A soucítili jste s mým těžkým údělem.

A tak jsem se zase zamyslela.

Ona je to vlastně ideální kočka pro soužití v ložnici. Nebudí člověka nad ránem, nestrká mi nesprávný konec do obličeje, neslintá na mě blahem, že mě vidí. Nevyvádí, nemňaučí a nenutí mě, abych vstala a naspala jí do misky. Nelehá na mě v noci, necpe se mi pod peřinu, neleží mi na hlavě. Nenutí mě mazlit ji, když na to opravdu není vhodná doba. Nedělá hluk, člověk o ní prakticky neví. Dostane najíst, napít, čistím jí záchod. Měla bych být spokojená, ale nejsem.

Co mně tedy vůbec vadí? Proč si stěžuju?

Kromě toho, že když má člověk kočku, tak by si ji chtěl občas poťuchmat, pomazlit, potulit se, ale to je třešnička na dortu. Když to nejde, tak to nejde. Já s ní hlavně s ní soucítím. Má u nás truchlivý život. Bez zábav, bez her, bez fyzické blízkosti s jiným tvorem, bez rozvoje duševního i fyzického. Nemá do čeho píchnout. Musí se hrozně nudit. A pořád se bojí a bát se zjevně pořád bude.

Já jsem vlastně nešťastná za ni.

Ale před pár dny se nám rozskotačila. Kočky se dovedou pohybovat zcela neslyšně. Ony se takřka teleportují. Nevidíte je, neslyšíte je a najednou jsou někde úplně jinde, než by je člověk očekával.

Ale někdy dovedou pořádně dusat a tropit randál. Paní C. začala ráno, když zvolna svítá, pobíhat a dupat u toho. Běhá před postelí sem a tam a u toho značně duše. Zdá se mi, že zvesela poskakuje a užívá si to. A z nějakého důvodu se nebojí projevit se, nebojí se projevit svoji přítomnost hlukem.

A já, i když mě to budí, tak se z toho raduju. Taky byste se radovali, ne?