Uléhám večer na levý bok, tedy obličejem k ní. Ano, to jí dělám. Tak zlá, tvrdá a bezohledná já jsem. A nemám z toho špatné svědomí. Jsem ráda, že jsem dala přednost sobě.

Celé měsíce jsem usínala na pravém boku odvrácena od neviditelné kočky paní Columbové, abych ji, chudáčka, večer nestresovala. Aby viděla, že ji nevidím. Nevidím = nesežeru. Jenže jsem už tak oleželá, tak pravostraně placatá, že už toho mám plné zuby. Konec hájení, konec ohledů. Chci se vyspat.

Ostatně mám několik měsíců chytré hodinky a ty mi hlásí, jak jsem se vyspala. A já je nechci zklamat. Chci, aby mi ráno zahrály, vyprskly (naštěstí jen na displeji) konfety a řekly, že můj spánek byl vynikající a cíle bylo dosaženo tento týden v 0 dnů. A doporučí mi, ať zkontroluji svoje návyky. Tak na to jim ale neskočím. Když mám večer před ulehnutím z 500 kcal z pohybu 464, aktivní čas z 90 min 110 a místo 6 000 kroků 5 809, tak si řeknu, že mi nebude nikdo poroučet a jdu spát. Na levý bok!! A těším se na ráno. Těším se, jak hodinkám vytřu zrak a budou muset přiznat, že můj spánek prostě byl vynikající.

Možná jste mě odsoudili, že jsem k paní C. bezohledná, ale já stále kolem ní chodím s odvrácenou tváří nebo zády napřed. Pořád jí večer něco povídám, pokud to není nutné, tak do ložnice raději nechodím, aby se nevyděsila. když mám čas, tak si i před den jdu číst do ložnice do postele, i když jsem z domova naučená, že do postele člověk smí jen a jedině večer a rozhodně vykoupaný a v pyžamu. Chodím do postele s knihou proto, že paní C. dělá klidný a tichý pobyt se mnou v posteli dobře. Je potom klidnější, není takový plašák. Vůbec nejraději má když jsem nemocná. Můžu se potit, trpět jak zvíře, celo dobu spát, ale jsem tam. Jsem s ní. Nemluvíme spolu, nic spolu neděláme, jsme tam. A já ji nezabiju, nesežeru, nezadávím.

Ale tohle vědomí se v ní nějak není schopno udržet dlouhodobě. Není schopna si uvědomit, že nejsem nebezpečná.

Už bych se s tím měla nejspíš smířit. Taky se mi to dlouhodobě nedaří.