Ano, bezcitně jsem naši neviditelnou kočku paní Columbovou opustila. Na celých dlouhých 15 dní. Byla jsem zvědavá, co nám to přinese.

Chlupy jsou všude. Na celé posteli, po celé ložnici. Ve velkém množství. Světlé i tmavé, aby špinily světlé i tmavé povrchy.

Naše děti dobrovolničí ve stockholmském kočičím domově. Adopce koček není taková živelná akce, jak to proběhlo s tou nešťastnicí naší neviditelnou kočkou paní Columbovou: odchytit a vrhnout k někomu domů, co se o ni pod příslibem dočasné péče postará.

Ema říká samé moudré věci. Je dobré se jimi řídit. Ema třeba řekla, že naše neviditelná kočka Paní Columbová je celoživotně vyděšená. Ano, myslím, že to vystihla naprosto přesně. I když mě lidé vesměs uklidňují, že to přijde, že se sblížíme, že si zvykne – ne, o moc lepší to nebude.

Naše neviditelná kočka paní Columbová je sice pořád téměř neviditelná, přesto začíná být rozpínavá. Velmi.

… and nos mutamur in illis. Časy se mění a my se měníme v nich. Od dětství mám ráda moudré latinské a řecké citáty. Učila mě je babička.

Jsem městské děvče. Děvče z Brna Králova Pole, z „dobré čtvrti”. Děvče se silným, nadšeným a radostným vztahem k přírodě. Ale stále městské. A naše maminka nesnášela jakékoliv zvíře, takže jsme měli doma pouze plšíky lískové a potom několik let rosničky. O tom vám někdy taky povyprávím.

Hm, spíš čeho se nebojí. To je otázka. Zatím na ni nemám odpověď. Naše neviditelná kočka paní Columbová se bojí všeho. Prostě všeho.

Říká se, že když kočka není doma, myši mají pré. Co dělá naše neviditelná kočka paní Columbová, když my nejsme doma? To bych sama ráda věděla. Má pré? Donedávna jsem si byla jistá, že nedělá nic. Že spí. Nezpívá, neplete, nevyšívá. Změnila jsem názor.

Bude to krátký příběh. Naše neviditelná kočka paní Columbová pořád mírňounce, lehounce mění zvyky k lepšímu. Stává se méně plachou. Rychlost je ovšem taková, že kdyby se měla stát přítulnou nebo aspoň ne tak bojácnou kočkou, tak by se musela dožít nejméně padesáti let. A já minimálně nějakých sto dvaceti. Jí věřím, sobě ne.