Hm, spíš čeho se nebojí. To je otázka. Zatím na ni nemám odpověď.

Naše neviditelná kočka paní Columbová se bojí všeho. Prostě všeho.

Bojí se třeba

• zvuku vysavače v předsíni, i když se teprve blíží k ložnici; i když směřuju s vysavačem jinam, než do ložnice, tak už je na skříni
• převlékání peřin – když začnu přenášet polštáře a peřiny, chystat povlečení, prostě se tam šmrdolím, tak se na to nemůže dívat a valí na skříň
• vysavač, to je samozřejmě hrozba největší, to je snad začátek konce světa; ale to má většina koček
  bojí se i mně – když jdu kolem postele, na které spí, tak procházím těsně kolem ní; reaguje podle toho, v jak hlubokém spánku jsem ji zastihla a kolikrát tam kolem ní courám; abych ji rušila co nejméně, tak ostentativně otočím hlavu na druhou stranu, je to legrační, ale funguje to
• bojí se, i když na mě čeká za dveřmi a já jí nesu jídlo – vyrazí zpoza dveří a skryje se aspoň za svetrem na němém sluhovi, za nohou stolu, prostě si najde nějakou velmi sofistikovanou skrýš
• mého muže, když přichází, odchází, otevírá skříň…
  bojí se dokonce i našich (devětadvacetiletých) dětí, s kterými dřív žila, kterým ji hlídáme a které ji přijedou navštívit
• bojí se syna, který se o ni stará v době naší nepřítomnosti – na mě vždycky, když večer přicházím z kreslení – řve jak tur, že má hlad; na něho prý nikdy ani nepípla; možná i proto, že měla neustále plnou misku a cpala se tak, jak dosud nikdy
• dřív se určitě bála i otevřených dveří, šla z nich vykukovat – po mnoha měsících pobytu u nás – pouze v případě, že jsem odešla z ložnice a nechala je otevřené; když s ní v ložnici jsem, tak se k otevřeným dveřím ani nepřiblížila. Donedávna. Teď už párkrát udělala výpad do předsíně, ovšem když jsem se v ložnici pohnula a nejspíš hrozilo nebezpečí, že se do bezpečí svého vězeníčka nebude moci navrátit, tak se okamžitě vyřítila zpátky. Sice by mě zajímalo, jak by pokračovalo dobrodružství s otevřenými dveřmi, ale nemůžu jí ho dopřát. Od té doby, co nemá zuby, tak by se venku neubránila a mohlo by to dopadnout špatně. A taky to neuděláme dětem, aby se třeba ztratila, někdo ji pokousal nebo ještě něco horšího. Kdyby třeba nááhodou vyšla ven a vrátila se – to zní jako hudba sfér – a donesla klíště, tak jí ho nikdy neoddělá. A tak má s výpady do předsíně utrum.

Paní Columbová, naše neviditelná kočka, ta se prostě bojí všeho. Každého pohybu, každého zvuku, kromě těch venkovních.

Čeho se tak ještě v uzavřeném prostoru může bát? Zeptejte se, ráda odpovím. Určitě se toho bojí.

Čeho se nebojí? Nebojí se

• bouřky, i když je venku boží dopuštění, hromy bijí, blesky lítají
• věcí, věcí nehybných, tichých, asi se ale bojí i otevřených dveří skříní, nikdy se k otevřeným dveřím ani nepřiblížila

Obávám se, že je to stav neměnný a nikdy se to nezlepší. Že by se aspoň mě, svého životadárce, že by se aspoň mě přestala bát.