Naše neviditelná kočka paní Columbová je sice pořád téměř neviditelná, přesto začíná být rozpínavá. Velmi.

Její viditelnost se nijak významně nezvyšuje. Když vejde do ložnice můj muž, okamžitě se řítí na skříň. Kočka, to dá rozum. Tam se připlácne, že ani uši nevyčujhují. Je pravda, že můj muž vchází hlučně a hřmotně, ale za skoro dva roky si mohla zvyknout. Nezvykla. Bojí se dokonce i mě, když přenáším věci. Třeba když převlékám postele, tak je okamžitě nahoře. Když do ložnice přináším hromádku čistého poskládaného prádla, tak tu první jakš takš přežije, ale podruhé se hned spasí útěkem na skříň. Nechce se vystavovat útoku čistého oblečení.

To, že se všeho bojí, jí ale nebrání v tom, že se začala značně roztahovat na naší posteli. A to má k dispozici měkký pelíšek, ve kterém tráví většinu noci, a přepravku, do níž už vůbec nechodí. Ručníčky, které na posteli vyznačovaly její prostor, ji už nezajímají. A to jsme začali na počtu ručníčků jeden a teď jsme už na třech. Vždy se neomylně nacpe vedle. Začala jsem místo ručníčků používat ručníky. Ani to jí nezabrání nalézt volné místo a uvelebit se na něm.

Teď aktuálně dokonce trůní na mé peřině povlečené do kvalitního bílého damašku. Vtiskla se na malý kousek vedle ochranného igelitu. Byla jsem ji zkontrolovat. Nakouknu do dveří, paní C. se přikrčí a přitiskne k podloží připravena ke sprintu, a já odcházím. Nechci ji stresovat.

Aspoň prostěradlo musím měnit každý týden. Jo, to zvládnu, i když… Ale i tak aspoň 5 dní spíme na prostěradle, které je každý den špinavější.

Proč ale máme spát v zachlupatělé posteli? Posteli s kousky kočičího steliva? Lehce vožgryndnuté? Proč???

Proč, když se s námi ani v těch měkoučkých peřinách nemazlí?