Ateliér pro kočku

… and nos mutamur in illis. Časy se mění a my se měníme v nich. Od dětství mám ráda moudré latinské a řecké citáty. Učila mě je babička.

Jsem městské děvče. Děvče z Brna Králova Pole, z „dobré čtvrti”. Děvče se silným, nadšeným a radostným vztahem k přírodě. Ale stále městské. A naše maminka nesnášela jakékoliv zvíře, takže jsme měli doma pouze plšíky lískové a potom několik let rosničky. O tom vám někdy taky povyprávím.

Hm, spíš čeho se nebojí. To je otázka. Zatím na ni nemám odpověď.

Naše neviditelná kočka paní Columbová se bojí všeho. Prostě všeho.

Říká se, že když kočka není doma, myši mají pré. Co dělá naše neviditelná kočka paní Columbová, když my nejsme doma? To bych sama ráda věděla. Má pré? Donedávna jsem si byla jistá, že nedělá nic. Že spí. Nezpívá, neplete, nevyšívá. Změnila jsem názor.

Bude to krátký příběh.

Naše neviditelná kočka paní Columbová pořád mírňounce, lehounce mění zvyky k lepšímu. Stává se méně plachou. Rychlost je ovšem taková, že kdyby se měla stát přítulnou nebo aspoň ne tak bojácnou kočkou, tak by se musela dožít nejméně padesáti let. A já minimálně nějakých sto dvaceti. Jí věřím, sobě ne.

Naší první kočkou vlastně nebyl Micík, jak jsem si onehdy mylně povzpomínala. Byla to Bestie.

Nesnáším kočky, fakt aktuálně nesnáším kočky. Je mi tohle zapotřebí, já se z toho zvencnu, co to zase dělají, kdyby tady nebyly, bylo by o polovinu problémů méně, proč krucipísek je furt tahám do domu, už nikdy žádnou kočku, nebo až za dlouhou dobu, malé, roztomilé koťátko, nebo raději dvě, aby se kocicky žabavily, aby ši hežky pohlály – bóže, jak já se těším.

Byli jsme týden pryč. Jen týden. Exaktně vzato 7 a 3/4 dne. Za tu dobu v péči našeho syna neviditelná kočka paní Columbová viditelně zkoulovatěla.

Paní C. je extrémně bázlivá. Vychoval ji k tomu její předešlý život. Nemá smysl spekulovat, co to bylo. Nemám naprosto žádné informace o tom, kde se vzala. Jen to, že snad byla odchycena v nějakém továrním areálu.