Jeví se to tak, že naše neviditelná kočka paní Columbová je po mé patnáctidenní nepřítomnosti na předdovolenkovém stavu, ale není to tak úplně. Krapet se polámala.

Paní Columbová, naše neviditelná kočka, je v zásadě hodná kočička. Nerozbíjí, neobtěžuje, nehlučí, neničí, neukazuje se.

Ano, bezcitně jsem naši neviditelnou kočku paní Columbovou opustila. Na celých dlouhých 15 dní. Byla jsem zvědavá, co nám to přinese.

Chlupy jsou všude. Na celé posteli, po celé ložnici. Ve velkém množství. Světlé i tmavé, aby špinily světlé i tmavé povrchy.

Naše děti dobrovolničí ve stockholmském kočičím domově. Adopce koček není taková živelná akce, jak to proběhlo s tou nešťastnicí naší neviditelnou kočkou paní Columbovou: odchytit a vrhnout k někomu domů, co se o ni pod příslibem dočasné péče postará.

Ema říká samé moudré věci. Je dobré se jimi řídit. Ema třeba řekla, že naše neviditelná kočka Paní Columbová je celoživotně vyděšená. Ano, myslím, že to vystihla naprosto přesně. I když mě lidé vesměs uklidňují, že to přijde, že se sblížíme, že si zvykne – ne, o moc lepší to nebude.

Naše neviditelná kočka paní Columbová je sice pořád téměř neviditelná, přesto začíná být rozpínavá. Velmi.