Když se mě někdo ptal, proč chci jít s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou k doktorovi, co jí je, je nemocná, nemohla jsem říct nic jiného, než že se mi nezdá. Prostě nezdá. Když kočku skoro nevidíte, tak je těžké odhadnout, je-li zdravá nebo ne. Nezdála se mi.  

Řekla jsem si Dost! Konec takových bezbřehých ohledů, konec výhradně ručního sbírání dredů a chuchvalců, konec pinožení se s lopatkou a smetáčkem po kolenou. Aby se ten chudáček nebožáček nepolekal, aby neměla špatné sny. A co my? Co čistota v naší ložnici?

Neštěstí naštěstí nebylo velké. Nebylo moc dlouhé a nebylo nakonec ani příliš dramatické. Co se stalo? Po návštěvě veterinární ordinace a zjištění, že paní doktorka je nemocná, jsme zase jeli domů. Paní Columbová se opět rozhodla ubytovat na skříni. Veliký krok zpět. Ani konzervičku rozmíchanou s teplou vodou neochutnala. Takovou lahůdku.

Je to neštěstí. I když to možná budete bagatelizovat, někdo z vás se mi bude smát, ale JE to neštěstí. Uvrhlo nás to do regrese.  

Dredovatění neviditelné kočky paní Columbové kulminuje. Teda doufám, že toto je vrchol. Má to fakt hrozné. Vzadu na kýtách se dredy už skoro nedrží, jsou s tělíčkem jen volně spojeny.  

Pořád se snažím s paní Columbovou navázat vztah. Nějaký vztah. Vztah. Blízký vztah? Tomu už přestávám věřit. Tak tedy nějaký, aspoň nějaký.  

My bychom blíže k nebesům, však jsme tu s zemí spjatí. To psal Neruda v Písních kosmických. Myslím, že i paní Columbová by ráda blíže k nebesům. Sice nebije o mříže, jak lvové v kleci jatí, ale ráda by pryč. Pryč z ložnice, která je jí klecí.

Dnes to bude jen krátký příběh.  

Svatopluk Čech byl vizionář. Prorok.