Dredovatění neviditelné kočky paní Columbové kulminuje. Teda doufám, že toto je vrchol. Má to fakt hrozné. Vzadu na kýtách se dredy už skoro nedrží, jsou s tělíčkem jen volně spojeny.

Když ale natáhnu ruku, že jí nějaký oddělám, tak se cukne a zdrhne. Samozřejmě se o to pokouším jen v případě, že má hlavu zabořenou do misky se žrádlem. Jednou se mi to podařilo. Jinak stejně nejsem na dosah, málokdy na dohled.

Jako první krok k léčbě dredů jsme zvolili nákup granulí, s kterými k nám přišla a byla v pořádku. Uvidíme. Cítila jsem, že podání nových granulí je velký okamžik, a tak jsem večeři podávala za zpěvu internacionály. V ten moment mě nic slavnostnějšího nenapadlo. Ale rychle jsem připojila hrdou píseň Bývali Čechové, bývali jonáci. Pak následovalo pásmo lidových písní.

Zároveň dostala paní C. nové stelivo do záchoda. Prostě nový život v rámci truchlivě omezených možností.

Jak já bych ji ráda vyčesala! Ulevilo by se jí, bylo by jí příjemněji.

Cesta našich koček k vyčesávání nebyla jednoduchá. Jen Karlíček, náš nejhodnější veliký britský modrý kocour, měl česání rád od jakživa. Vždycky jsem vytasila kartáč, řekla jsem ČEŠEME a už to jelo. Šli jsme na terasu a já jsem ho drhla a drhla. Silou a důkladně. Tedy, napřed jemně na hlavičce a pak pořád víc a víc. Moc si to užíval. A já taky.

No jo, nejspíš mi zůstanou jen vzpomínky, protože to nevypadá, že by se kdo mohl k paní C. byť jen přiblížit.