Pořád se snažím s paní Columbovou navázat vztah. Nějaký vztah. Vztah. Blízký vztah? Tomu už přestávám věřit.

Tak tedy nějaký, aspoň nějaký.

Většina akcí z její strany je jednorázová. Myslím takových, o kterých si říkám, že se to mění, že to je na dobré cestě. Na cestě k „budování vztahu”:

• Jednou ležela přímo na mě, přímo na mé paži, když jsem usínala v posteli na boku
• dvakrát (výjimka) ležela těsně za mými zády
• třikrát (no to už je zvyk) ležela přes den na místě mého polštáře
• jednou ležela v noci kousínek ode mě na úrovni mé hlavy a dívala se na mě!!

Co dělám pořád a k ničemu to není:

• sladkým hláskem volám večer „Papání”, když nesu misku; odměnou je mi zasyčení
• po podání stravy pěju, ale nějak mě to už nebaví, nemá to žádný kloudný výsledek a já si připadám u toho zpěvu divně

Jak na tom se „vztahem” s paní C. jsme:

• celý den tráví nejčastěji v přepravce
• někdy na polštářku na okně nebo na malém ručníčku na posteli, někdy v pelíšku, občas na šicím stroji, někdy i na stole
• vždy, když mě vidí, tak se zdrhá ukrýt do přepravky; pravda, ne už tak zběsile, jako na začátku
• pozitivní je, že už se nesnaží spasit výskokem na skříň, ale zase proč by nemohla být na skříni, když ji takjakotak prakticky nevidíme

Nic optimističtějšího nemohu říci.

Je to prostě divoké zvíře. Ne nemazlivá kočička. Připadám si jako ošetřovatel v ZOO, který má na starosti plachou šelmu. Protože je malá a bázlivá, tak se nemusím bát, že by na mě zaútočila a zkousla mě.

Já bych ji stejně zakousla dřív.

P.S. Na fotce je náš nalezenec Jettynka. Paní C. má pořád a stále stejné fotky. Jen u misky.