Paní Columbová, naše neviditelná kočka, je v zásadě hodná kočička. Nerozbíjí, neobtěžuje, nehlučí, neničí, neukazuje se.

Nebudí nás a ničeho se v noci nedožaduje. Nevyžaduje mazlení, když člověk zrovna nemá čas. Neleží před počítačem, na klávesnici, na rukách, které chtějí pracovat. Ona ani neví, že existuje výpočetní technika a že ji může ničit. Nepije nám ze skleniček a hrníčků, nesápe se nám do talířů za průhledného předstírání, že se protahuje. Neshazuje na zem malé předměty. Neshazuje květináče, nežere kytky. Nečurá, nekaká mimo záchod. Jen na začátku párkrát počurala postel. Určitě ze samého stresu. Nekrade nám maso v kuchyni. Nepřevrhuje konvičku s vodou. Nenosí do obýváku myši ani slepýše, natož ptáky. Nechodí domů zabahněná, olepení listím a trávou. Není nikdy mokrá a špinavá. Nešplhá po záclonách. Nechce zdrhnout oknem ven, ani se nechce zvenku narvat skrz kvítka dovnitř a zároveň toho co nejvíc zničit a rozbít. Ne… co ještě nedělá? Co dělají vaše kočky a vy z toho rostete?

Bože, ta je vlastně skvělá!

Co nám dělá – a můžeme si za to sami – drásá pelest postele. Myslela jsem si, že si tam bude tak trošku, malinko škrabkat drápy. Pokochejte se, politujte nás. Vynadejte nám, vysmějte se nám.