Přemýšlím, jaké má neviditelná kočka špatné vlastnosti a nemůžu na nic přijít. Ona nemá moc vlastností, o kterých bychom věděli. My se totiž prakticky neznáme.

Ale přece jenom špatné vlastnosti má a to zcela podstatné:

• téměř ji nevidíme
• nemazlí se, netulí se, ne… nic
• nemůžu luxovat, protože by jednak měla infarkt, ale hlavně zase by mi čurala do postele
• můžu jen velmi špársám zametat, nesmím udělat žádný hluk, hlavně ne kolem míst jejího výskytu; hluk = něco počurá
• k ničemu neslouží
• poškrábala skříň, na kterou dřív v záchvatu paniky prchala – výskok nezvládne na jeden odraz, takže po dopadu v poslední třetině výšky zatne do dřeva a došplhá to. No, možná to tak velká ztráta není. Skříně jsou z měkkého smrkového dřeva, takové světlé, docela zvláštní. Opatrovali jsme si je. Dost nám je zdevastovala naše první dlouholetá souputnice kočka Miška. Zespoda jsou odrápané, až běda. Ale my jsme to tak nějak pustili z hlavy a Miška s námi už asi 3 roky není a kdo by se na ni zlobil. A tak budou skříně oškrabané nejenom zespodu, ale i jedna i nahoře. Co už.

Dělá mi trochu starosti strašně trsnatá zadní polovina těla paní C. Má tam uvolněné kusy srsti, ježí se jí chlupy do všech stran, je vidět světlá podsada, prostě je značně neuspořádaná, neučesaná. Jak jsem jí začala zpívat při jídle a jsem na dosah ruky, tak jsem se jednou neudržela a jeden trs jsem vytrhla. Byl to zlomek vteřiny. Paní C. na mě poděšena mrkla, ale nepochopila, že jsem jí to způsobila já a pokračovala v jídle.

A to je náš nejbližší kontakt. Téměř dotyk. Akorát že o tom paní C. neví.