Mám takové jedno letité trauma. S postupným odplýváním několika desítek let jsem to sice spíš považovala za vydařenou taškařici, ale když syn našel slohu, kde jsem po letech s hrůzou opět uviděla předměty doličné, tak jsem zjistila, že mě událost zasáhla opravdu nesmazatelně. A značně ovlivnila na celý život.

Moje kamarádka Iva, se kterou jsme trávily vyučování tím, že jsme si kreslily, začala chodit do Lidové školy umění na kreslení a po nějaké době mi navrhla, abych se přihlásila taky. To jsem byla myslím už ve 4. třídě, čili už trochu přestárlá. LŠU byly pro nadané děti, takže bylo potřeba se chopit těch nejmenších a hnát je k budoucímu mistrovství. Starší adepti nebyli vítáni. Iva to s panem učitelem předjednala, on souhlasil s tím, že přinesu nějaké svoje kresby a on vydá rozhodnutí. V tom jsem neviděla problém. Kreslila jsem pořád, materiál byl. U nás doma se to sice nijak neprožívalo a nerachivovalo, ale měla jsem schovaných pár svých perel, takže no problem.

Když pan učitel bral do ruky toho přes kuchyňské okno z časopisu obkresleného kačera Donalda, Mickey Mouse a dokonce celou stránku komiksu, tvář se mu začala rozrůzňovat a ztěžka dýchal. V obličeji se mu nakonec ustálilo opravdové zděšení. Ba zhnusení! Já jsem byla trošku rozčarovaná, protože originální obrázky kačera Donalda a ostatních postaviček jen tak někdo neměl a my s bráchou jsme si na nich velmi zakládali. Mezi ostatními dětmi jsme byli hvězdami a předmětem závisti, tedy aspoň v problematice vlastnictví časopisů s kreslenými postavičkami. Mickey Mouse jsem dokonce vybarvila vodovkama. A tak se mi povedl! Všem se líbil, VŠEM!

Pan učitel se rozhovořil o kýči, tepal společnost a zhůvěřilé rodiče, jeho citlivá umělecká duše lkala, plála, zuřila. Byl znechucený. Mluvil o deformování duše dítěte, duše mladého umělce. Můj sen se vzdaloval, vypadalo to, že mě vypere ven i s mým uměním.

Jedinou volnou tvorbou v mém portfoliu byl obrázek lesa se zapadajícím sluncem, který jsem udělala jen tak ze srandy, když jsem po úspěšném dokončení Mickey Mouse vyplachovala štětce. Dělala jsem to jako zlehčení, ba zesměšnění závažného umění. Byla to parodie. Dodnes si vzpomínám, jak pan učitel zvednul obrázek do výše, předělal ho do druhé ruky a zase zpátky – a nedůvěřivě se mě zeptal, kdo to dělal. Nechtěl věřit. O co znechucenější byl z Mickey Mousů, o to nadšenější byl z krajinky. Držel ji v napřažené paži, chodil s ní po místnosti, jásal. Mluvil o vyspělosti. Tahů, motivu, barevnosti, pojetí. Namalovala jsem to v 11 letech. Nechápala jsem. Nebyla jsem malá, bylo mi už 11.

S velkými výhradami, ale byla jsem přijata. Na základě jedné blbé krajinky, s oporem, ba nenávistí k mým majstrštykům. K panu učiteli Ivanu Křížovi jsem pak chodila do kreslení několik let, až do 9. třídy. A on v té samé škole učil ještě tak před dvěma lety, teď už je pravděpodobně na zaslouženém odpočinku. Občas jsme se potkávali ve městě, v divadle, v obchodě. Vždy si mě pamatoval, nemluvili jsme spolu, jen jsem ho vždy zdvořile pozdravila.

Ano, dal mi hodně. Ovšem to, že nazval mé Mickey Mousy kýčem, odsoudil celou tuto oblast kultury a nadchnul se nad papírkem, kde jsem vymývala barvy, to otřáslo mou podstatou. Moje modly byly zbořeny a poplivány, moje nejcennější tvorba zavržena. Od té doby mám pořád strašný strach, že udělám kýč. Toho se nelze zbavit. A proto je pro mě nejlepší dobrovolně nikomu-nikdy-nic neukazovat.

Své ovečky se snažím vychovávat k otevřenosti, odvaze, volnosti projevu, k tomu, že každé dílo má právo na život.

Ovšem kdyby mi někdo donesl jako domácí práci ukázat Mickey Mouse obkresleného přes kuchyňské okno, tak to se mnou švihne. Bože, jak já pana učitele chápu!