Po počátečních obavách, že zemře hlady a v ložnici někde v koutku nepozorována zasmrádne, jsme zjistili, že naše neviditelná kočka paní Columbová sežere všechno. A dokonce jsem začala potvrzovat svoji teorii, že čím více se živí kočka kočičím žrádlem, tím kratší je její život.

Ono je to pohodlné, to kupované žrádlo. Nasypete granule a je klid. Nebo otevřete otevřete konzervu či kapsičku a je klid.

Při přípravě zbytků k jídlu od lidského stolu musíte na svého svěřence myslet už přes den:
„Dáš si ještě to filé?”
„Ne, děkuji, dej si Ty.”
„Nene, já nechci, ať zůstane pro paní C.”
„A je dost brambor?”
„Já pro ni přivařím další”.

Pak se stejně někdo zapomene, sní filé, brambory neuvaří…

Experimentálně bylo zjištěno, že paní C. sežere všechno, a zdá se mi, jako by jí chutnalo více, než to pro ni žrádlo přímo vyrobené.

Až teď. Nechala jsem pro ni trochu tvarohu. Mléko jejímu zažívání překvapivě nic nedělá a tvaroh je ještě lepší mléko, nebo snad ne? Natrhala jsem jí do něho malé kousíčky chleba, trochu zředila teplou vodou a papáníčko bylo připraveno.

Ajaj, jaké bylo moje překvapení, když paní C. přičichla k misce a pokračovala v hladovém křiku, kterým mě vždy vítá. A křičela a křičela.

Nemohu se vzdát při prvním náznaku neúspěchu. Šla jsem se umýt a připravit k ulehnutí do postele. Křik za dveřmi neustával. Neustoupím. Hlad je nejlepší kuchař. Už jsem se sumírovala do postele, paní C. střídavě mlčela a hulákala. Změkla jsem a donesla jsem jí malou hrstičku granulí. Opravdu jen malinko. Přihodila jsem je do misky, popřála jsem jí dobrou noc – my se k sobě chováme slušně – zhasla jsem a uložila jsem se ke spánku.

Ráno byla miska vymetená.

Tak padla kosa na kámen nebo ne? Sežere opravdu všechno?

Sama si o to řekla. V experimentech přitvrdím.

P.S. Blbá fotka, co? Taková je naše paní Columbová. Teď už ne úplně neviditelná, ale stále nevyfotitelná. Měl to být rozkošný obrázek, jak na sebe jukáme. Ale na té fotce je. Vidíte ji?