Ještě jedna hezká věc se udála po našem příjezdu z dovolené.

Jak jsem vešla ze zádveří do předsíně, tak jsem uslyšela z ložnice Mňámňámňámňámňámňámňámňámňá mňá mňa mňau. A tak jsem se šla s naší neviditelnou kočkou paní Columbovou přivítat. Byla hned za dveřmi. Jak jsem vešla, odběhla, zasyčela, zamňaučela – ona mě fakt vítala. V jedné misce měla granule, v druhé vodu, nic jí nesházelo a mňaukala jak nezavřená. Svět se vrátil do normálu, zpět ke svým pořádkům, donašečka jídla a pití a čistička záchoda přišla opět do služby.

Následující den jsme před večerním jídlem pohovořily trochu déle. Paní C. říkala Mňau a já jí odpovídala Mňau. Cítila jsem, že to je hezký rozhovor, tetelila jsem se. Pak mě napadlo, jestli se jen netrefuju do mezer mezi jejími mňauky a nenamlouvám si, že mi odpovídá. Tak jsem jí už neodpověděla.

Komunikace pokračovala následovně:

paní C.: Mňau
já: —
paní C.: Mňau
já: —
paní C.: Mňau mňau mňau
já: —
paní C.: Mňau mňau mňau mňau mňau
já: Mňau
paní C.: Mňau
já: Mňau
a tak dál, až mě to přestalo bavit. Paní C. to už taky nebavilo.

My jsme si fakt povídaly.

Nevím, jestli to bylo aspoň nějaké vyjádření citu, radosti, že jsem zpět. Nevím a nikdy se nedozvím. Ale syn říkal, že jemu za celou dobu neřekla ani slovo.

Tak co myslíte?