Nevím si rady, jak rozvíjet náš vztah nevztah s naší neviditelnou paní Columbovou. Když vidíte kočku pár prchavých okamžiků denně, tak není moc co rozvíjet. Ale zkusila jsem to.

Večer se s ní snažím nějakou dobu pobýt tak, že si jdu číst do postele. Už to je u nás budování vztahu. Ovšem nijak zvlášť vztah nenapředuje. Tedy vůbec. Paní Columbová na mě už čeká. Vystrkuje hlavičku, kouká na mě. Když k ní jdu s misečkou granulí, klidně na mě, samozřejmě skryta pod židlí, zasyčí. To mě uráží. Já radostně volám Papání, PAPÁNÍ a pokládám misku vedle misky s vodou.

A teď to začíná. Já totiž mluvím poměrně velmi dobře kočičí řečí. Tedy řečí paní Columbové. Ona tenounce pískne. Já odpovím. A takhle si hezky pokecáme. Jinak se ale nic dalšího neděje. Zaharaším granulemi, ukážu jí je, radostně volám PAPÁNÍ a popiskuju. Ona popiskuje v odpověď. Pak zkouší najít nějakou bezpečnou cestu ke granulím. Pod židlí. Na konci cesty, u misečky jsem ale vždycky já. Tak se vrátí zpět. Nová cesty za šicím strojem. Průšvih. Na konci cesty jsem já. Popiskujeme si navzájem. Jde nám to moc hezky. Zkusí se ještě několikrát přiblížit a když vidí, že na konci každé cesty jsem u misečky já, tak jde hrdinně do toho.

A já dřepím necelý metr od misečky. Fakt metr! A jsem tam po celou dobu, než zblajzne celý obsah. Věřili byste tomu?