Pořád si tady na naši neviditelnou kočku paní Columbovou stěžuju, ale když se zamyslím, tak je to vlastně ideální kočka. Ideální kočka na soužití v ložnici.

Představte si roztomilého mazlíka. Ten by vstával ve čtyři, nejpozději v pět ráno a hlasitě by se dožadoval krmení. Když člověk nevstává, tak ten roztomilý mazlík po něm začne skákat a strkat mu čeníšek, v horším případě opačnou část těla do obličeje. A pak dělá různá další alotria.

Podobně tomu může být večer. Je vyžadováno mazlení a pak snaha o usádlení se v posteli. Pak to končí pobytem na hlavě člověčího nocležníka. V noci pak různé eskapády, návštěvy záchoda a zběsilé hrabání v něm, znovu sádlení se do postele, nespokojenost a běhání po skříňkách, padání květináčů, knih, malých předmětů… Však to všichni znáte.

Paní Columbová se snaží předstírat, že neexistuje. V noci o ní vůbec nevím. Na záchodku se chová zcela tiše, našlapuje neslyšně, pokud vyskočí na postel, tak se snaží naprosto bezhlesně podívat, jestli ještě žiju.

Ohledně jídla je absolutně nevybíravá a sežere prakticky úplně všechno. Nemá ráda cukínovou buchtu, to jsem už zjistila. Ovšem když se jí tam přisypne pár granulí rozmočených ve vodě, tak i to dá. Přiznám se, že tu jsem já dala, rozmočenou v mléce, jako experiment. Říkala jsem si, že jestli toto sežere, tak jí můžeme dávat i hřebíky. Nic si nevymrčuje, nic nežádá, nestěžuje si. Možná akorát jejím stížnostem nerozumím.

Otevřené dveře do skříní ji nezajímají. Možná ji zajímají, ale toho neznámého, velkého a tmavého prostoru se bojí. Není nebezpečí, že zavřete kočku ve skříni, nezachlupatí vám ji, nerozhrabe.

Když nám ji děti před rokem a půl dovezly, tak mezi poučeními bylo i to, že se klidně může otevírat okno, že neuteče. Tak do toho jsem zatím nešla, toho se trochu obávám a nemožnost otevřít okno dokořán mi docela vadí. Otvírám jen na ventilačku.

Otevřené dveře. To je ta sejná kapitola. Když jsem s ní v ložnici a jsou otevřené dveře, tak se k nim ani nepřiblíží. Venku je totiž neznámý a rozhodně nebezpečný svět. Lvi, hydry, další kočky…

Jinak je tomu, když opustím ložnici a nechám otevřeno. Po chvíli se objeví hlavička. Ale jenom hlavička. Jsem obvykle v koupelně, která je hned vedle. Podívá se na mě, podívá se na druhou stranu a obvykle se zase stáhne do bezpečných pozic. Pokud si jí nevšímám, tak se někdy pomalu a opatrně vydá na průzkum. Předsíň je s obývacími prostorami propojena prosklenou stěnou. A je toho tam k vidění moc zajímavého, pro paní C. moc nebezpečného. Jakmile se pohnu z koupelny ven, okamžitě peláší zpátky do ložnice.

Paní C. není jako třeba teď Lízinka. Klapu na klávesnici a Lízinka mi leží na ruce. Je to sice miloučké, ale zároveň otravné. Všechno jde s kočkou na zápěstí pomalu. Klávesnice chlupatá, papíry okousané, rozházené, najednou se v textu objeví 0000000000000000000… však to určitě znáte.

Paní Columbová je ideální kočka, nemyslíte?