Stále se snažím přicházet se zlepšováky našeho vztahu s neviditelnou kočkou paní Columbovou. Ale jak zlepšovat vtah, když se ti dva tvorové prakticky nevidí? Jen několik minut denně.

Jsem ráda, že mě všichni podporujete a věříte mi. Tedy nám věříte. Já nám už moc nevěřím.

Paní C. si představte jako úplně divoké zvíře zavřené v místnosti. Zvíře plaché, bojácné, nedůvěřivé. Můžu s ní sdílet ložnici jen proto, že je proti mně tak malá. Připadám si jako na safari, nebo tak nějak. Kladně paní C. reaguje jen na jídlo. Jeho nositelem jsem já.

Tak na ni jdu přes stravu. Rozhodla jsem se, že po dobu jejího krmení budu v těsné blízkosti misečky. Tak maximálně metr. Ano, funguje to. Snese mě, protože jíst se musí. Ale je to pro mě otravné a k ničemu dál to nevede. Hlavně jsem se zpočátku nesměla ani pohnout, ani hlasitěji vydechnout, nic. Tak jsem ji začala trénovat na to, že se občas pohnu. Zpočátku panikařila a utíkala. Pak snesla to, že ostenativně od ní odvrátím hlavu, vztyčím se a odejdu. A šukám po ložnici. Hlavně se na ni nesmím dívat. Ale jak říkám, nikam dál to nevede.

A tak mě napadlo, že jí zazpívám. Začala jsem Zda-li mně panenky póvíté, pokračovala přes Sil jsem proso na souvrati, Chovejte mě má matičko jako míšeňské jablíčko apod. až k Já mládence měla. A byl to překvapivý úspěch.Jsem nadšená.

Takže teď krmíme tak, že já pěju, zpočátku čupím těsně u misečky, paní C. na mě zírá, já zírám na ni, pěju, pak za zpěvu lidových písní vstanu, ona trochu znejistí, někdy uteče, někdy to přežije, pěju…

… a takhle my se tady umělecky rozvíjíme. Jak dál, to ale rozhodně nevím. Tanec přidávat nehodlám.