Dnes v noci se stalo něco naprosto neočekávaného. Opravdu se se mnou chce naše neviditelní kočka paní Columbová sbližovat nebo to byl jen omyl, náhoda nebo nevím co ještě by to mohlo být?  

Možná by to tak někomu nepřipadalo, ale já mám ten dojem. Sbližujeme se. Naše neviditelná kočka paní Columbová se sice pořád snaží být neviditelnou, pořád zdrhá, když vejdu do ložnice a pořád se snaží spasit útěkem na skříň. Ale sbližujeme se.

Ano, je to bulvární titulek. Ale také je to pravda. Trochu jsme zasmutnili, zamysleli se a vyhodila jsem ji na kompost. Necitlivé?

V naději, že přijdu na nějaké nové náměty a jiné myšlenky nebo na jiný a lepší způsob mého přístupu k neviditelné kočce paní Columbové, jsem se obrátila k internetům s dotazem, proč lidé chovají domácí zvířata. Říkala jsem si, že nějaké společné body budeme mít.

Nastěhovalo se k nám nové zvířátko. Zase to není nic mazlivého, ale to už jsem zvyklá. A dnes zase stres. Zmizela!!

Neviditelnou kočku máme doma proto, že naše děti jely za prací a poznáním na pár let do zahraničí a musely tady paní Columbovou někomu předat, aby se o ni staral. Takovou kočku nenanutíte nikomu, jen rodičům.

Poté, co zemřela (co jsem ji musela nechat uspat, prostě zabít) náš přistěhovalec Jettynka, se pozůstalá Lízinka naprosto změnila. Stal se z ní, a to nepřeháním, zcela jiný člověk.

Neviditelná kočka paní Columbová s námi je už tři roky. Je u nás proto, že naše děti, které si tuto nešťastnici vzali do dočasné péče, jež se stala péčí trvalou, odjely na pár let do zahraničí. A kdo by o takovouhle kočku stál?

Pořád o té naší neviditelné kočce paní Columbové přemýšlím. Jak jí asi je, co cítí, jak jí zlepšit život. Asi bych měla přestat, protože tak, jak to je, to nejspíš bude stále.

Chybila jsem a hned jsem za to byla potrestána. Nemůžu se zlobit, můžu si za to sama.